Novinky v nakladatelství Torst

Ke 40. výročí úmrtí Jana Zábrany vydává nakladatelství Torst faksimile strojopisu jeho excerpcí z vlastních předchozích záznamů. Mezi desítkami desek, sešitů, zápisníků a rukopisných konvolutů básní, próz, deníků a esejů měl v písemné pozůstalosti Jana Zábrany zcela zvláštní místo paginovaný čistopis strojopisu z počátku sedmdesátých let, který si vevázal do kroužkového pořadače na listech papíru formátu A4. Zábrana do tohoto strojopisu excerpoval své poznámky k básním, prózám a zamýšleným deníkům, jež si po léta zapisoval do mnoha sešitů, na volné papíry, do zápisníků a diářů. Byl to jeho pokus udělat si na počátku normalizace pořádek ve svých záznamech i sám v sobě. Nejde o hotové dílo, ale o tvůrčí materiál vhodný k dalšímu možnému zpracovávání, k promýšlení a využití. Zajímavý je svou uceleností. Jde o dva celky excerpcí, z nich jeden má 63 stran a druhý 10 stran. K nim se v pořadači volně váže ještě jedna strana, jde tedy o celkem 74 stran strojopisu, jež zde jsou předloženy čtenářům jako faksimile – jakékoli jiné vydání by celkový vjem z tohoto Zábranova strojopisu výrazně ochudilo. Kniha představuje unikátní vhled do tvůrčí dílny básníka, prozaika, esejisty, překladatele a editora. Vychází doplněna ediční poznámkou Jana Šulce.

Ke 110. výročí narození jednoho z nejvýznamnějších českých spisovatelů 20. století vydává nakladatelství Torst po dvaceti letech druhé, doplněné vydání knihy Tomáše Mazala v nové grafické úpravě Jany Vahalíkové. Tomáš Mazal, dlouholetý Hrabalův přítel a pomocník, napsal mimořádně čtivý, fakty nabitý spisovatelův životopis, v němž krok za krokem konfrontuje Hrabalovo psaní a skutečný život. V tematicky zaměřených kapitolách sledujeme spisovatele v průběhu celého jeho života (1914–1997). Součástí knihy je více než 300 fotografií, z nichž většina pochází z Hrabalova soukromého archivu. V přítomném vydání jsou vedle pasáží textu doplněny i nové fotografie, zveřejněné zde vůbec poprvé. Je zde publikováno též mnoho faksimilií rukopisů, dokumentů a fotografií předmětů, které spisovatele provázely jeho životem. Kniha se svým významem řadí k základním pramenům poznání české literatury 20. století.

Osmdesát let od narození a třicet let po smrti Karla Kryla vydává nakladatelství Torst úplný soubor všech jeho básnických sbírek, jak si je sám uspořádal a připravil k vydání. Vedle sbírek básní milostných (7 básniček na zrcadlo, 17 kryptogramů na dívčí jména, Amoresky) ve svazku najdeme jeho vrcholné sbírky Slovíčka a Zbraně pro Erato, poezii satirickou a ohlasovou (/Zpod stolu/ Sebrané spisy, Z mého plíživota), vážné pozdní skladby Lot a Sněhurka v hadřících a vtipnou, satirickou poezii z cest ve sbírce Krylias & Odysea. Kryl je básníkem originálním, píšícím mimo dobové proudy a skupiny, pracujícím s dokonalým rýmem a pevnou básnickou formou. Jeho básně jsou vedle textů písní jádrem jeho literárního díla, jehož součástí jsou dále vzpomínky, prózy, publicistika a rozhovory.

Básnická kniha V říši snů aneb Lyrika, epika a motyka Miroslava Ptáčka (1956–1987) je poslední dosud nevydanou edicí významného literárního kritika a editora Jana Lopatky (1940–1993). Miroslav Ptáček byl zcela neznámý mladý severočeský básník bez jakéhokoli kontaktu s českou literární scénou či undergroundem. Patrně cestou autem na Hrádeček se s ním zcela náhodně seznámil Václav Havel na začátku roku 1979. Ten vyzval Jana Lopatku k uspořádání samizdatové edice Ptáčkových pozoruhodných básní, v lecčem připomínajících básně Egona Bondyho, jehož ovšem Ptáček neznal a nikdy nečetl. Jan Lopatka edici připravil v samizdatové Edici Expedice, ovšem téměř celý náklad byl zabaven a zničen, zachovaly se pouze dva strojopisné exempláře. Díky nim nyní vychází pozoruhodné Ptáčkovo básnické dílo poprvé tiskem, doplněno zevrubným edičním komentářem Jana Šulce, životopisným medailonem autora z pera Evy Hrubé a rozsáhlou obrazovou přílohou. Ptáčkovy básnické texty oslovily básníka Andreje Stankoviče a zejména hudebníka a zpěváka Filipa Topola, který části tří jeho básní, upravené a doplněné jeho bratrem Jáchymem do písňového textu Sbohem a řetěz, nazpíval. Tento text dosáhl velké popularity, aniž by většina posluchačů znala jeho původ a jméno Miroslava Ptáčka. Ptáčkovo básnické dílo patří k nepominutelným hodnotám české poezie sedmdesátých let. To, že dosud nevyšlo tiskem, byl velký literární dluh, který je nyní konečně splacen.

Dva spisovatelé, kteří významně ovlivnili českou literaturu od šedesátých do devadesátých let 20. století, básník Ivan Diviš a prozaik a esejista Josef Jedlička, se v roce 1969 ocitli v exilu v Mnichově. Byla to pro ně pro oba situace velmi tíživá. Byli přesvědčení, že svou vlast již nikdy nespatří. Jako záchranný pás si zvolili tvorbu společné knihy, již nazvali Poslední průvodce Prahou. Psali ji pro nakladatelství Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých v kanadském Torontu. Šlo o jakýsi slovník, do nějž se pokusili v jednotlivých heslech zachytit vše, co si zapamatovali ze života v Praze svého dětství a mládí. Šlo o sebemenší detaily: názvy ulic, firem, obchodů, sportovců, restaurací, parků, zvyků, reklam, prostě všeho, co jim z raných let života uvízlo v paměti. A protože oba byli velcí spisovatelé, vzniklo literární dílo jedinečné. Nakonec kniha v exilu nevyšla. Před svou smrtí její rukopis Ludmila Divišová svěřila nakladatelství Torst k vydání. Edičně ho připravila Klára Soukupová, která svazek opatřila i cenným komentářem a doslovem. Kniha vychází doplněna souborem kreseb Jindřicha Janíčka vytvořených podle dobových fotografií. Jde o poutavé, čtivé a historicky i čtenářsky velmi cenné dílo, o jedinečnou pragensii velké literární ceny.

První souborné vydání básnických sbírek autorky (1946–2013; od roku 1969 žila ve Francii), jež si sama uspořádala a připravila k vydání. Shrnuje básnické sbírky Ryba k rybě mluví (1969), Ztráta řeči (1973), Extra Dry Silence (1988), Bez názvu (1991), Tělesná schránka (z let 1992–96) a Zimní derviš (2008). Poetika Vladimíry Čerepkové, ve svých počátcích ovlivněná Allenem Ginsbergem a Janem Zábranou, se vyvinula ve zcela osobitý básnický hlas, pro nějž bychom v novodobé české poezii jen stěží hledali obdobu. Přes drásavé litanické básně plné konkrétních reálií, vypovídající o exilu jako novodobém lidském údělu (ve sbírce Ztráta řeči), došla Čerepková k jakémusi až téměř odhmotněnému básnickému minimalismu (ve sbírkách Bez názvu a Tělesná schránka). Soustředěné verše sbírky Zimní derviš, plné osobní naléhavosti, zachycují většinou přírodní rámec, skrze nějž je nahlížen lidský osud, uplývání času a míjení všeho uchopitelného. Poslední sbírka Vladimíry Čerepkové odkazuje ve svých nejlepších básních k výrazové úspornosti staré čínské či korejské poezie.

Tři básnické sbírky psané od přelomu let 1953/1954 a poprvé vydané v šedesátých letech – Utkvělé černé ikony (1965), Stránky z deníku (1968) a Samosoud (původně Lynč, 1968) – představují v souborném vydání Jana Zábranu (1931–1984) jako jednoho z nejvýraznějších poválečných českých básníků. Vydání přináší definitivní text sbírek, autorem oproti prvním vydáním upravený a v případě sbírky Stránky z deníku i výrazně rozšířený. K vydání připravil a ediční poznámku napsal Jiří Trávníček.

Svazek představuje v úplnosti básnické a v širokém výběru satirické, překladatelské, esejistické a publicistické dílo významného českého básníka 20. století a literárního historika-anglisty Josefa Lederera (1917 v Praze -1985 v Delftu), přítele Jiřího Ortena, žijícího od roku 1939 v Londýně. Kniha obsahuje všechny Ledererovy básně, výbor z jeho satirických veršů a básnických překladů, odborné studie o anglické literatuře, výbor z rozhlasové a časopisecké publicistiky, deníky a dopisy. Součástí svazku jsou též texty o Josefu Ledererovi, doslov Josefa Hrdličky, životopisný přehled, úplná Ledererova bibliografie, jmenný rejstřík a zevrubná ediční poznámka. Svazek edičně připravili Barbora Chybová a Josef Hrdlička.

Nakladatelský redaktor a editor Jan Šulc (1965) napsal za posledních třicet čtyři let více než dvě stovky vzpomínkových, popularizačních a polemických textů o české literatuře, vedl rozhovory s českými spisovateli a proslovil řadu přednášek. Z těchto textů vychází nyní výbor, jehož cílem je popularizovat literaturu, četbu a české literární osobnosti mezi nejširšími vrstvami čtenářů. Kniha je rozdělena do šesti oddílů: Vzpomínky (mj. Juliš, Žilina, Kosík, Preisner, Vaculík, Med, Kabíček, Fischerová, Topol, Havel, Kovářík, Lopatka, Cieslar), Sloupky (čtyřicet tři sloupků psaných zejména pro časopis Host), Varia (předmluvy, doslovy, přednášky a jiné texty o českých spisovatelích od Karla Poláčka a Jaroslava Foglara přes Zbyňka Havlíčka a Jana Zábranu po autory mladších generací), Články (mj. o bulvarizaci, editorství, české knižní kultuře a současné české poezii), Otázky (rozhovory s jedenácti literárními osobnostmi, mj. Bohuslavou Bradbrookovou, Zinou Trochovou, Editou Štěříkovou, Markem Staškem a Vilémem Vránkem) a Odpovědi (několik vlastních rozhovorů). Kniha je doplněna rozsáhlým jmenným rejstříkem a padesáti devíti černobílými fotografiemi. Jejím smyslem je zachytit svědectví o významných osobnostech novodobé české literatury a podnítit její četbu zejména mezi mladšími čtenáři. Může se stát i svého druhu příručkou pro knihovníky, organizátory literárních festivalů či učitele české literatury.

Břetislav Štorm (1907–1960) byl znám jako vynikající grafik, kreslíř, heraldik, architekt a znalec architektury, kulturní publicista a specialista na ochranu kulturních památek a péči o ně. Patřil k duchovně založeným autorům se zájmem o středověk, heraldiku a kulturní tradici. V celém svém životním působení byl ztělesnitelem řádu, klidu a rozvážného předávání kulturních hodnot z generace na generaci. Neprávem opomíjenou součástí jeho díla bylo jeho dílo beletristické, dosud z části skryté, z části roztroušené po drobných publikacích a časopisech doby předválečné, válečné a těsně poválečné. Jeho prózy Smrt rytíře Růže, Vladařství Růže, Soví hrad, Dobrý drak, Dobrý rytíř, Stará kapitula, Strašidla, Knížka o životě rytířském, Poutník a další tvoří celek mimořádné literární hodnoty. Přítomná kniha přináší jejich souborné vydání, doplněné stejně rozsáhlým souborem Štormových prací odborných (Liturgické umění, Úvod do heraldiky a další). Vybral, uspořádal a ediční poznámku napsal Jan Šulc.

V šestisvazkových Sebraných spisech Ladislava Klímy vyšly dosud čtyři svazky: I. Mea (texty o sobě samém), II. Hominibus (korespondence), III. Svět atd. (filosofické knihy a publicistika) a IV. Velký roman (nejrozsáhlejší Klímovo beletristické dílo). Editorkou Klímových Sebraných spisů je francouzská editorka a překladatelka Erika Abrams, nositelka čestného doktorátu Univerzity Karlovy. Svazek V. („Bel“letrie) je nejrozsáhlejším svazkem Klímových Sebraných spisů. Obsahuje všechny Klímovy prozaické práce s výjimkou Velkého romanu. Editorka důsledně pracuje se všemi dochovanými Klímovými rukopisy a přináší čtenářům textově dokonalou diplomatickou edici, doprovozenou zevrubnou ediční poznámkou a nezbytnými vysvětlujícími komentáři – jako u všech čtyř předchozích svazků Klímových Sebraných spisů. Ladislav Klíma byl jeden z nejoriginálnějších českých filosofů a beletristů, jeho dílo ovlivnilo řadu oborů české umělecké tvorby (literaturu, film, divadlo, hudbu) a je dodnes velmi živé a podnětné. Přitom jsou to teprve Klímovy Sebrané spisy v edici Eriky Abrams, které poprvé přinášejí Klímovo dílo v úplnosti, textově spolehlivě a v řazení, jež odpovídá logice a šíři Klímovy tvorby.

Čtvrtá prozaická kniha historičky umění Mileny Slavické navazuje na její první dvě knížky (Povídky jamrtálské a Hagibor) a tvoří s nimi trilogii. Jde o knihy vzájemně propojené, které mají téměř stejné literární hrdiny (ve smyslu jejich základního charakteru) a hlavní postavy mají stejná jména. Všechny tři knihy vypovídají o přibližně stejné době. A všechny tři jsou neseny „lokální imaginací“, každá z nich je inspirována určitým místem. Slavická je zkušená, precizní vypravěčka, její styl je vyzrálý, přesný a sytý. Podobně jako u prvních dvou knih, i součástí knihy Na Betáni jsou autorčiny fotografie. Milena Slavická (* 1949) byla v letech 1990 až 1996 šéfredaktorkou časopisu Výtvarné umění. Působila jako kurátorka výstav současného českého a zahraničního umění a jako editorka a vydavatelka knih, katalogů a sborníků. Od roku 1999 do roku 2015 přednášela na Akademii výtvarných umění v Praze. Je autorkou knih UB 12 a Flug-Entfernung-Verschwinden. Konzeptuelle Moskauer Kunst. Nakladatelství Torst jí vydalo knihy povídek Povídky jamrtálské, Hagibor a Ona.

V rámci sedmisvazkového souborného vydání díla básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Zábrany (1931–1984) vychází po svazcích Nápěvy a Básně třetí rozsáhlý svazek jeho poezie, jímž se vydávání Zábranových básní uzavírá. Obsáhlá kniha shrnuje dosud netištěné Zábranovy básně z let 1954 až 1970, rukopisnou sbírku Jeviště jednoho jara, dosud jako celek nevydaný cyklus osmi monotónních básní, nedokončenou sbírku Zeď vzpomínek, verše se sešitů Disiecta membra a zápisníků z nemocnic z roku 1984, torzo monumentální básnické skladby Havran a jednotlivé dosud netištěné básně ze samého sklonku Zábranova života. Závěr svazku tvoří řada dosud zcela neznámých básní z let 1946 až 1951, které doplňují knihu Nápěvy. Svazek je opatřen zevrubnou ediční poznámkou.

Pavel Kosatík je autor, který se snaží psát i o obtížných historických tématech způsobem srozumitelným a podnětným pro všechny přemýšlivé čtenáře. Bez orientace v dějinách podle něj není možné orientovat se v současnosti. „Klíčem“ k historii jsou mu většinou rozporuplné osobnosti, prostřednictvím jejichž osudů rozkrývá kontexty doby. Odmítá popisný a z odstupu toliko hodnotící přístup k dějinám. Snaží se vždy dostat čtenáře do situace, kdy bude se „svým“ hrdinou nucen zvažovat, jak by se na jeho místě zachoval sám. Knihou Slovenské století vystupuje ze svého dosud převažujícího soustředění na dějiny české. Sleduje vývojový oblouk, jaký slovenská společnost opsala v letech 1918–1998, a dochází k závěru, že Slováci svůj historický čas nepromarnili. Začínali z mnohem horší startovní pozice než Češi, jejich veřejný a politický život nejenže neměl strukturu, ale téměř neexistoval. Na konci 20. století se však tato nedlouho předtím téměř neexistující společnost dokázala sjednotit a zbavila moci nedemokrata s diktátorskými ambicemi. Slovenské století je knihou i o společných česko-slovenských dějinách. Český čtenář v ní najde odpovědi na otázky, jaké síly utvářely konkrétní podoby česko-slovenského soužití i jaká je česká odpovědnost za to, že společný život v jednom státě skončil neporozuměním.

Pro svazek K interpretaci české podzemní a undergroundové literatury 1948–1989 vybral Martin Machovec dvacet svých studií z posledních dvaceti let. Soustřeďuje svou pozornost na okruh českého kulturního undergroundu 70. a 80. let, zabývá se však i jeho předchůdci a inspirátory z 50. a 60. let a přirozeně i způsobem, jímž mohla být ve vymezeném časovém období literární díla šířena, a také jeho společensko-politickým kontextem. Mimořádně objevné a přínosné jsou Machovcovy postřehy týkající se díla Egona Bondyho a Ivana M. Jirouse, jejichž dílo, tedy jeho převážnou většinu, po roce 1989 také edičně připravoval k vydání, ale věnuje pozornost i autorům dalším (Vladimír Boudník, Ivo Vodseďálek, Jana Krejcarová, Pavel Zajíček, František Pánek, Milan Kozelka, Josef Vondruška aj.). Machovcova kniha podstatně přispívá k lepšímu poznání kulturní, zejména literární produkce autorů, kteří nejsou považováni za součást kulturního mainstreamu, a to ani mainstreamu zakázané literatury 70. a 80. let.

Kniha vzájemné korespondence mezi filosofem Erazimem Kohákem a teologem Karlem Skalickým pokrývá období let 1978–2011. Přináší jedinečné svědectví o životě dvou významných osobností v exilu a po jejich návratu do vlasti. Sto šestnáct dopisů vypráví příběh mužů, kteří odešli za svobodou do Spojených států amerických a Itálie, aby mohli naplnit své sny a ideály, a tehdy, kdy zaslechli Boží volání, se vrátili domů. Jejich dopisy ukazují všední tvář křesťansky orientovaného exilu, v němž bylo přátelství jedním z nejcennějších darů.

Desítky písňových textů Jáchyma Topola z let 1979 až 2020 dosud nebyly edičně zpracovány a souhrnně vydány. Náročného edičního úkolu se ujal Petr Ferenc, který shromáždil všechny Topolovy písňové texty, roztřídil je, sestavil, okomentoval a doplnil úplnou diskografií. Texty – mimo jiné pro skupiny Národní třída, Psí vojáci, pro Moniku Načevu a Davida Kollera – snesou všechna kritéria poezie určené ke čtení, od níž se liší jen velmi málo. Právem lze tedy tento soubor považovat za plnohodnotný svazek Topolových básní. Divokost, bohatá obraznost, společenská i intimní témata – to vše se v tomto poutavém a objevném svazku spojuje v jeden celek.

Román Gotická duše je stěžejním dílem českého básníka, prozaika, kritika, esejisty a tvůrce jedinečné umělecké sbírky Jiřího Karáska ze Lvovic. Vydán byl několikrát za autorova života, po roce 1945 ale již jen jednou – v roce 1991 péčí editora Jaroslava Meda. Přítomné vydání přebírá Medovu edici a doplňuje ji výtvarným doprovodem malíře Josefa Bolfa, jehož toto stěžejní dílo české dekadence přelomu 19. a 20. století výtvarně inspirovalo. Kniha je tak určena nejen zájemcův o Karáskův dnes již klasický román, ale i o dílo jednoho z našich nejvýraznějších současných výtvarníků.

Dílo Karla Čapka, vydané v relativní úplnosti v jeho Sebraných spisech, žije dnes mezi českými čtenáři jen zčásti – zejména v románech, divadelních hrách, knihách pro děti a cestopisech. Čapkova rozsáhlá publicistika z valné části nevystoupila z objemných svazků Spisů k běžným čtenářům. Tohoto faktu si všiml nejvýznamnější znalec Čapkova díla, literární historik a editor Jiří Opelík, který se ujal náročného úkolu – čtenářsky oživit Čapkovy mimořádně podnětné a inspirativní sloupky a entrefilety z Lidových novin. Vždyť z Čapkových sloupků vyšel péčí jiného editora dosud jen jediný svazek, a to již před více než půl stoletím – Sloupkový ambit. Čapkovy sloupky a entrefilety jsou dodnes nejen mimořádně živé, čtivé a aktuální, ale představují i jakýsi průřez celým Čapkovým myšlením a dobou, v níž žil. Kdo zná dobře Čapkovo dílo, nalezne zde vše – názory osobní, filosofické, náboženské, o přírodě, o člověku, o kultuře, ale i o politice. Jiří Opelík vybral z Čapkova novinářského odkazuj jeho nejčtivější jádro – odtud název knihy. A vytvořil tak svazek, který si s chutí může přečíst úplně každý. Kniha je jedinečným vstupem do Čapkova myšlenkového světa i aktuální knihou, která může čtenářům pomoci se hodnotově orientovat v dnešním složitém a chaotickém světě. Svazek je doprovozen vyčerpávající ediční poznámkou a hutným doslovem editora.

Svazek Listář 2 uzavírá vydávání čtyřsvazkových Spisů Josefa Palivce v nakladatelství Torst. Shrnuje v úplnosti básníkovu korespondenci s významnými osobnostmi české kultury. Ve svazku čtenář nalezne mimo jiné jeho korespondenci s F. X. Šaldou, Fráňou Šrámkem, Eduardem Bassem, Jiřím Mahenem, Janem Opolským, Josefem Horou, Konstantinem Bieblem, Vítězslavem Nezvalem, Jaroslavem Seifertem, Františkem Halasem, Vilémem Závadou, Vladimírem Holanem, Bedřichem Fučíkem, Janem Patočkou, Václavem Černým, Karlem Konrádem, Josefem Heydukem, Ivanem Jelínkem, Františkem Hrubínem, Kamilem Bednářem, Ivanem Divišem, Ladislavem Fikarem, ruským bohemistou Olegem Malevičem, Ivanem Wernischem či Miloslavem Topinkou. Svazek k vydání připravili Jiří Rambousek a Stanislava Fedrová. Doprovozen je rozsáhlým poznámkovým aparátem, doslovem a jmenným rejstříkem.

Známý výtvarník Jiří Černický není básníkem pravidelným, přesto je však básníkem v pravém slova smyslu, a to velmi originálním. Většina básní v jeho knize vznikla v měsících kolem listopadu 1989. Poezie to byla zpočátku chladná, dolovaná až kdesi z geologických hlubin, ale druhým koncem svého oblouku se nořila do hlubokých štol intimity. Domov a cizina, chaos i řád, kosmos i vědomí. Bohatství poloh, témat a motivů. Verše „jurodivého vizionáře“ něco pamatují, mají však stále sílu nést. Tryská z nich energie sytící změnu. Autor si svou knihu sám ilustroval, doslovem ji doprovodil Viktor Pivovarov.

Jsme v jednadvacátém století, ale v zamlžených a drsných Jeseníkách se do nelítostného zápasu na život a na smrt pouštějí dva muži nadaní schopnostmi, které si spojujeme spíše s pradávnými kouzelníky. Román Senzibil Markéty Pilátové rozehrává příběh dvou senzibilů obdařených těžko vysvětlitelnou silou, kterou každý z nich využívá jiným způsobem. Zároveň je sondou do českého „něcismu“, tedy obecně rozšířené víry v „něco“ vyššího, jež se neváže na tradiční náboženství a církve, ale také příběhem urputného a věčného boje dobra se zlem. Značná část děje se odehrává mimo hmatatelnou realitu, v paralelních světech. Při tom se dozvíme mnohé o senzibilech, zázračných léčitelích, přelévání mentální energie a pokusech předlistopadového režimu využít tuto těžko uchopitelnou skutečnost ve svůj prospěch. Některé motivy románu jsou rozprostřeny mezi pohádku a science-fiction, ale zároveň jsou pevně ukotveny v realitě. K tomu napomáhá i hluboká spjatost děje s Jeseníky s tajemností tamější přírody i tragickým obdobím čarodějnických procesů, které na desetiletí ovlivnily celý kraj a jeho obyvatele. Kromě jiných témat je román i příběhem mnoha podob lásky, zdaleka ne vždy idylické a naplněné.

Zbyněk Černík je jedním z našich nejvýznamnějších znalců švédské literatury a překladatelů ze severských jazyků. Ve své knize vzpomínek přibližuje Švédsko a švédský svět českým čtenářům, střídmým a věcným způsobem vypráví ovšem o celém svém životě, o studiích, cestách či o práci v nakladatelství Odeon. Jeho knížka poutavým, neokázalým způsobem přibližuje čtenářům celou jednu zajímavou a podnětnou zeměpisnou, historickou a kulturní oblast. Doprovozena je souborem unikátních fotografií.

Vzpomínky české novinářky, prozaičky a kulturní organizátorky (mj. též ministryně kultury města Hamburk) Dani Horákové na léta strávená s jejím manželem, filmovým režisérem, scenáristou a prozaikem Pavlem Juráčkem. Autorčino vzdělání i spisovatelská a životní zkušenost jí umožnily napsat knihu, která je nejen detailním, intimním, místy humorným a v mnohém strhujícím psychologickým portrétem významné osobnosti české kultury, ale i svědectvím o širším okruhu mnoha Juráčkových a jejích přátel a známých z oblasti českého filmu, divadla, disentu a exilu (Václava Havla, Miloše Formana, Věry Chytilové, Jiřího Menzela, Rudolfa Slánského mladšího, Pavla Kohouta, Milana Machovce, Ludvíka Vaculíka, baronky Blanky Battagliové a mnoha dalších). Kniha není zdaleka jen vzpomínková, ale jde také o obecnou reflexi – lidské povahy, mezilidských vztahů, tlaku dějin na člověka a v posledu i lidského osudu a lidské odpovědnosti za vlastní život vůbec. A lásky, která ničí, ale je přesto životodárná.

Básník, esejista, překladatel, autor rozsáhlého deníku a mnoha knih pohádek Jan Vladislav vytvářel po řadu let drobný soubor kratších próz, jemuž dal název podle jedné z nich – Lidský los. A nezapřel v těchto naléhavých, jazykově vycizelovaných textech ani svůj básnický rodokmen, ani svou vášeň pro lidskou paměť a její zachování. Vladislavovy prózy mají rytmus básní v próze a mohly by být i součástí jeho deníku – na to jsou ovšem příliš rozsáhlé a žánrově svébytné. Nejde o povídky v pravém slova smyslu, ani o prózy pouze vzpomínkové: jako by si samo sdělení říkalo o způsob svého vyslovení a výsledného prozaického tvaru. V knize Lidský los je Jan Vladislav velmi osobní, přesný ve výrazu, konkrétní i nadčasový zároveň.

Svazkem Magorova oáza se uzavírá vydávání díla Ivana M. Jirouse v nakladatelství Torst. Svazek obsahuje časopisecky publikovaný cyklus Na Oáze, množství drobných textů z let 1997–2011 a též všechny Jirousovy rozhovory z daného období. Ve své první části je svazek doplněn texty vzniklými před rokem 1997, které nebyly obsaženy ve výboru Magorův zápisník. Vznikla tak obsažná kniha, která umožňuje čtenářům číst spolu s pěti předchozími svazky Jirousovo dílo jako celek, jako jedno ze stěžejních děl poválečné české literatury. Knihu k vydání připravila a ediční poznámku napsala Adéla Petruželková, úplnou bibliografii Jirousova nebeletristického díla sestavil Michael Špirit, jmenný rejstřík sestavila Eva Vrabcová.

Po řadě knih esejistických, uměleckohistorických a básnických se historik umění a esejista Josef Kroutvor rozhodl napsat knihu, v níž vzpomíná na svůj vlastní život. Kroutvor nikdy nebyl a nechtěl být autorem obsáhlých monografií, tlustých svazků a vyčerpávajících studií. Vždy se snažil psát tak, aby jeho texty byly srozumitelné pro každého, přístupné a sdělné. V tomto duchu napsal i svou vzpomínkovou knihu. Poletování jednoho ptáčka je záměrně knihou jakoby drobnou, stojící na okraji velkého historického dění. Přestože Kroutvor nechtěl napsat „velkou knihu pamětí“, jeho vzpomínky jsou nabité mnoha důležitými historickými fakty a zalidněny desítkami významných osobností české i evropské kultury a společnosti. Vše je podáno se skromností a zdrženlivostí, stručně a velmi jemně. Kniha je doplněna souborem unikátních fotografií a reprodukcí kreseb.

Souborné vydání tří knih výtvarnice a básnířky Naděždy Plíškové představuje literární tvorbu vznikající od konce padesátých let až do deváté dekády 20. století. Sbírka Plíšková podle abecedy (knižně poprvé 1991) přináší lyrické, sebereflexivní a dialogické texty o partnerských vztazích a osobní krizi, budované jako anekdoty, hříčky, modlitby, drobná pozorování, deníkové záznamy aj. Její druhá kniha Hospodská romantika (1998) obsahuje básně a prózy stylizované jako odposlechnuté monology a promluvy v restauračních nebo léčebných zařízeních a psané originální variantou obecné češtiny. Verše vznikající od počátku devadesátých let a shrnuté do svazku Plíšková sobě (posmrtně 2000) navazují na poetiku první sbírky a rozšiřují autorčin rejstřík o literární reminiscence a o témata úzkostně pociťované identity, mateřství a ztrácené milostné intimity. Texty všech sbírek byly k vydání připraveny podle původních rukopisů a doplněny o básně či prózy dosud nepublikované.

První úplné a autentické vydání klíčového beletristického díla filosofa Ladislava Klímy. Román vznikl mezi léty 1907 a 1910/1912 nejen pro autorovu „zábavu a zotavení“, ale souběžně a hlouběji jako experiment s vytvořením nové, „naprosto volné, vše si dovolující“ a všeobjímající formy románu. Čtenář v této knize nalezne poprvé kompletní, necenzurované torzo Českého románu tak, jak ho jeho solipsistní pánbůh (autor) stvořil: bez složitého textově kritického aparátu, ale též a hlavně bez přídavků a vynechávek, přísně a přesně podle znění autorova rukopisu. Klímův román jako by o dvacet pět let později přesně charakterizoval Henry Miller: „To není žádná kniha, je to prodloužená nadávka, plivanec do tváře umění, kopanec do zadku Boha, Člověka, Osudu, Lásky, Krásy ... čeho chcete.“ Svazek edičně připravila Erika Abrams.

V pozůstalosti významného českého filosofa Václava Navrátila (1904–1961), z jehož díla nakladatelství Torst již vydalo obsáhlý výbor O smutku, lásce a jiných věcech, autora pohybujícího se ve svých textech na pomezí filosofie, krásné literatury a teorie moderního umění, zůstala zásadní nevydaná práce s názvem Umění a metafyzika, napsaná ve čtyřicátých letech 20. století. K vydání ji připravil, dalšími dochovanými textovými fragmenty doplnil a zasvěceným edičním komentářem a doslovem opatřil historik a teoretik umění Kamil Nábělek. Jde o zcela mimořádný a v českém kontextu ojedinělý text na pomezí teorie umění a filosofie, který se ke čtenářům dostává vůbec poprvé více než sedmdesát let po svém vzniku. Vychází ve společném vydání s Technickou univerzitou v Liberci.

Svazkem Korespondence se završuje vydávání devítisvazkových Spisů Jiřího Ortena. Kniha shrnuje Ortenovu korespondenci odeslanou i přijatou. Jeho korespondenčními partnery byly významné osobnosti české literatury (Ivan Blatný, Klement Bochořák, Hanuš Bonn, Karel Čapek, Václav Černý, Jiří Daniel, František Halas, Jindřich Heisler, Vladimír Holan, Jindřich Chalupecký, Jaromír John, Pavel Tigrid, Zdeněk Urbánek a mnozí další), divadla, studentského života na prahu války, ale i členové jeho rodiny, přátelé a Věra Fingerová. Právě korespondence s Věrou Fingerovou, jejíž část přijatá dosud nebyla v úplnosti publikována, a korespondence Jiřího Ortena s jeho maminkou tvoří nejrozsáhlejší korespondenční soubory přítomného svazku. Na Ortenově korespondenci můžeme zblízka sledovat života mladého básníka a dozvědět se tak mnoho podstatného i o vzniku jeho literárních textů. Edice je doprovozena komentáři, zevrubnou ediční poznámkou editorky Marie Havránkové a jmenným rejstříkem.

Rozsáhlý přehled českých a slovenských fotografických publikací připomíná sté výročí založení Československé republiky 28. října 2018. Ukazuje nepřerušenou tradici vynikající umělecké tvorby a technické dokonalosti, která je vlastní české a slovenské fotografii. Během posledního sta let se čeští a slovenští fotografové a spisovatelé, typografové, knižní grafici a tiskaři podíleli na zachycování krajiny, měst, kulturního dědictví, památek a života lidí s vekou pozorností a láskou ke své zemi – a vytvářeli tak jedinečnou kulturní identitu své země i během nacistické okupace a čtyřiceti let vlády komunistů. Rozsáhlá kniha zkoumá v devíti kapitolách více než 800 publikací vydaných od roku 1918 do roku 1989 a představuje práci více než 250 fotografů a grafiků včetně Alfonse Muchy, Josefa Sudka, Františka Drtikola, Jaromíra Funkeho, Jaroslava Rösslera, Zdenka Tmeje, Jindřicha Štyrského, Karla Teigeho a Ladislava Sutnara, Karla Plicky, Jana Lukase, Karla Hájka, Tibora Hontyho, Josefa Proška, Libora Fáry, Martina Martinčeka, Karola Kállaye, Jindřicha Štreita, Bohdana Holomíčka a Josefa Koudelky.

Dramatik Josef Topol (1935–2015) v knižním rozhovoru s novinářem Karlem Hvížďalou hovoří o svém dětství v Poříčí nad Sázavou, studiu v Benešově, práci v Divadle E. F. Buriana, o Otomaru Krejčovi a Národním divadle, vzniku Divadla za branou a všech svých divadelních hrách. Všímá si též svého vzácného přátelství s Jiřím Voskovcem, konce Divadla za branou, práce v dělnických profesích a nesnadného života na přelomu 70. a 80. let. Kniha přibližuje řadu významných českých herců i mnoha Topolových přátel (např. básníka Jiřího Kuběny či filosofa Josefa Šafaříka). Karel Hvížďala rozhovor doplnil mnoha unikátními dokumenty z Topolova archivu: dopisy jeho prarodičů a rodičů, Topolovými deníky z 50. a 70. let, jeho dopisy ženě Jiřině ze Spojených států v polovině 60. let a dobovými recenzemi a rozhovory. Vznikla tak unikátní vzpomínková koláž mimořádné ceny. Svazek je důležitým svědectvím o českém divadle a kulturním životě v období šedesáti let. Doprovozen je více než stovkou vzácných fotografií z Topolova rodinného archivu, z nichž většina je zde publikována poprvé.

„Jako ve všech svých knihách i v Konci světa rozehrává Ouředník rafinovanou partii se svými čtenáři, partii, která není zdaleka vyhraná předem, neboť sází na čtenářovu inteligenci a zároveň odhaluje neinteligentnost doby – a tedy i každého z nás.“ – tak charakterizuje Jean Montenot ve svém doslovu novou prózu Patrika Ouředníka. A dodává: „Cestovat v Ouředníkově světě je vždy podnětné a čtenář si nakonec uvědomí – a co jiného žádat po literatuře? –, že onen fiktivní svět, sevřený v krunýři své blbosti, hroutící se v permanentní implozi sám do sebe, je k nerozeznání podobný tomu našemu...“ Jsou tu velké dějiny plné válek, letopočtů a podivných statistik. Ale o ně vlastně tak úplně nejde. Jsou tu vtipy o dvou Číňanech, stručné dějiny náboženství, pravidla vegetariánství, maltská hymna, etymologie křestních jmen... Ouředník proniká chatrnou konstrukcí naší doby a bujaře odmontovává šrouby. Ve 111 kapitolách nabízí čtenářskou procházku po jedné civilizaci.

Milena Slavická se ve své třetí prozaické knize (po Povídkách jamrtálských a Hagiboru) rozhodla v sedmi povídkách pohlédnout na témata slavných románů mužských autorů s hlavními mužskými hrdiny jakoby z boku, pohledem vedlejších, „nevýznamných“ ženských postav. A tak tytéž problémy můžeme sledovat „neprivilegovanýma“ očima. Mohou se jevit v jiné velikosti, s jinou hloubkou, v jiném významu. Psaní Mileny Slavické je neobyčejně zralé. Zdroje svých povídek si vyhlédla v dílech významných prozaiků – Franze Kafky, Samuela Becketta, Henryho Millera, Milana Kundery, Thomase Bernharda, Torgnyho Lindgrena a Michela Houellebecqa. Její apokryfní texty přikládají k dílům zmiňovaných autorů další vrstvu a snaží se mimo jiné zjistit, jak dalece se může lišit ženský a mužský pohled na tutéž látku.

Dosud nevydané rukopisné dílo brněnského historika a pedagoga Bohdana Chudoby (1909–1982), žijícího od roku 1948 v exilu, čítá desítky svazků, mezi nimi několik románů, pohádky, povídky i práce esejistické a memoárové. Jeho vrcholem je obří práce Člověk nad dějinami, esejisticko-literárně-historické uchopení vývoje evropské civilizace, evropského člověka a evropské vzdělanosti od pravěku do dvacátého století. Chudoba se zde projevuje jako vynikající esejista vytříbeného stylu, vzdělanec světového rozhledu a neobyčejně osobitý myslitel. V českém kontextu jde o dílo svou šíří zcela jedinečné, nesrovnatelné s jemu podobným. Století za staletím kráčíme s Chudobou evropskou historií, kulturou, vzdělaností a politikou, nejsme však svědky shrnování faktů, ale osobité a velmi kritické interpretace. Chudoba promýšlí, přičemž Evropu vidí v souvislostech mimoevropských starověkých kultur a civilizací. Podobně jako Jindřich Chalupecký v knize Evropa a umění, i Chudoba ve své knize píše o tom, co naléhavě sám prožívá, nejde mu pohled z odstupu, ale doslova o život. Kniha je doplněna jmenným rejstříkem, zprávou o celku Chudobovy literární pozůstalosti, dvěma zasvěcenými doslovy a obsáhlou fotografickou přílohu, přibližující Chudobův život. Vychází jako první svazek souborného vydání Díla Bohdana Chudoby.

Souborná edice 164 dopisů o literatuře, překládání a životě, které si mezi sebou vyměňovali dva vynikající čeští překladatelé a spisovatelé. Editorem svazku je literární historik Jiří Opelík, který svazek doplnil zevrubnými komentáři, čtyřicetistránkovou dokumentární přílohou, jmenným rejstříkem a ediční zprávou. Kniha je důležitým svazkem, inspirujícím současné české překladatele krásné literatury, básníky a všechny ostatní zájemce o českou kulturu druhé poloviny 20. století. Vychází doplněna 26 unikátními fotografiemi.

Z trojice pardubických bratří Vokolků, mimořádného zjevu české kultury 20. století, byl po dlouhá desetiletí znám především nejmladší z nich – spisovatel Vladimír Vokolek. Teprve nedávná doba, a zvláště kniha Jméno Vokolek, připomněla, že šlo o trojici tří osobností srovnatelného významu: vynikajícího tiskaře a nakladatele Vlastimila, grafika, sochaře a básníka Vojmíra a nejmladšího – básníka Vladimíra. Trojici bratří doplňuje jejich sestra Květa, mimořádně vzácná duchovní osobnost. Přítomná kniha přináší všechny dochované dopisy, jež si tři bratři a jejich sestra navzájem napsali během svého dlouhého života. Jde o jedinečný vhled do umělecké dílny všech tří osobností, ale i o nenahraditelné svědectví o celém jednom proudu novodobé české kultury. Dopisy jsou plné mnoha kulturních odkazů, citací a aluzí, jsou psány s nasazením, živě i vtipně – přinášejí tak vedle poznání i mimořádný čtenářský zážitek. Knihu edičně připravila Hana Vaníčková, která ji opatřila též důkladnými edičními poznámkami. Doslov napsal Vladimírův syn, básník, prozaik, esejista a výtvarník Václav Vokolek.

Druhý svazek monumentálního deníkového díla významného českého filmového režiséra zahrnuje jeho deníkové sešity č. 12–22 z období let 1956–1959, kdy po vyhazovu z filologické fakulty nakonec sehnal práci ve Vesnických novinách v Nymburce a poté byl přijat ke studiu dramaturgie a scenáristiky na FAMU. Tam se setkal se spolužáky, kteří posléze vytvořili díla tzv. nové vlny českého filmu. Juráček do deníku unikal od povinností, které před něj stavěla škola a práce, sám byl však přesvědčen o tom, že jeho deník je literatura. A tak je „…právě deník nakonec jeho jediný, důsledný, nepřetržitý čin. Tam byl zřejmě jeho skrytý protitah napříč životními lapáliemi, požehnaná ‚šťáva‘ i nenáviděný úhyb od životního ‚reálu‘, hrdost i hořké stigma“ (J. Cieslar, 2002). Přítomná edice poprvé shrnuje celek Juráčkova deníkového díla v celku – ve čtyřech objemných svazcích. První svazek obsahuje texty psané od roku 1948 do roku 1956 (vyšel v nakladatelství Torst v květnu 2017). Edici z autorových rukopisů k vydání připravila a svazek jmenným rejstříkem a ediční poznámkou opatřila Marie Kratochvílová.

Kniha básníka, esejisty, překladatele a editora Vladimíra Janovice přináší výbor z jeho díla esejistického. Je členěna do tří částí. První přináší eseje a studie o obecných otázkách básnictví (např. Báseň jako přesah, Od slova k básni, Autenticita jako problém, Poezie kosmu – kosmos poezie, Věštkyně z Én-dóru), druhá část je věnována české poezii a kultuře (např. K. H. Mácha, J. Karásek ze Lvovic, M. Bieblová, L. Stehlík, H. Bonn, F. Hrubín, J. Pištora, K. Kosík, J. Suk, V. Holub), třetí – nejrozsáhlejší – část je věnována dílům básníků italských (Michelangelo, E. Montale, S. Quasímodo, S. Penna, L. Sinisgalli, P. P. Pasolini), anglických (R. Brooke) a francouzských (S. Mallarmé). Janovic je esejistou přesného myšlení a výrazu. Jeho eseje jsou důležitou součástí českého myšlení o poezii.

Z šestisvazkových Sebraných spisů Ladislava Klímy dosud vyšly tři obsáhlé svazky: I. Mea (filosofův deník), II. Hominibus (filosofova korespondence) a IV. Velký roman (nejrozsáhlejší Klímovo beletristické dílo). Svazek III. Svět atd. obsahuje veškerou Klímovu filosofickou tvorbu psanou pro dobové zveřejnění (knihy /Svět jako vědomí a nic, Traktáty a diktáty, Vteřina a věčnost/, články, studie, náčrty, rukopisy), přičemž editorka Erika Abrams důsledně pracuje se všemi dochovanými Klímovými autentickými rukopisy a přináší čtenářům textově dokonalou diplomatickou edici, doprovozenou vyčerpávající ediční poznámkou a nezbytnými vysvětlujícími komentáři – jako u všech tří předchozích svazků. Ladislav Klíma byl jeden z nejoriginálnějších českých filosofů, jeho dílo ovlivnilo řadu oborů české umělecké tvorby (literaturu, film, divadlo, hudbu) a je dodnes živé a podnětné. Jeho Sebrané spisy v ediční přípravě Eriky Abrams přinášejí vůbec poprvé Klímovo dílo v úplnosti, textově spolehlivě připravené.

Vynikající česká herečka Marie Tomášová, která vtiskla tvář českému divadlu šedesátých let na prknech Národního divadla a Divadla za branou, aby po celých dalších dvacet let nesměla z politických důvodů vstoupit na prkna českých divadel, napsala knihu, která není jen vzpomínáním na dobu minulou, ale svébytným prozaickým textem. Manželka režiséra Otomara Krejči ve své knize prokazuje mimořádný cit pro slovo a rytmus věty, knihu vytvořila s vnitřní jemností a odpovědností za každé vyřčené slovo. Svazek zachycuje autorčino venkovské dětství, cestu za divadlem, hereckou práci v oblastním divadle i na prknech předních národních scén, spolupráci s filmovými režiséry i recitační činnost v Lyře Pragensis, jež jí byla záchranným člunem v době normalizace. To je však jen hlavní půdorys této knihy. Marie Tomášová je autorka velmi sečtělá, její text obstojí i jako zcela originální a působivá próza se specifickým rytmem a melodií vyprávění. Kniha je doprovozena unikátními fotografiemi s mnoha předními umělci 20. století (Höger, Pivec, Štěpánek, Radok, Krejča, Topol, Tříska...), autorčiným medailonem a úplným soupisem jejích rolí z pera historičky českého divadla Marie Valtrové.

Románový debut Lucie Faulerové je nesentimentální a drásavá prozaická výpověď o dnešní mladé ženě – o jejím „ne vztahu“ k dětem a k mateřství, jež je únikem ze samoty a dosažením doživotní moci ovládat někoho druhého. Jsme svědky postupně vyjevovaného komplikovaného sesterského vztahu, mezilidské poziční bitvy plné opakovaných prostředků, pastí a nášlapných min. Střetávají se zde dva přístupy k životu – život mateřský jako naplnění a život opevněný proti „vetřelcům“ zvenčí. To, co je považováno za normu, a to „nenormální“. Hlavní hrdinka se postupně propracovává k nevyřčené a vnitřně potlačované pravdě, za níž její matka dostane dlouholetý trest vězení, dcera v útěku před sebou samou a před skutečností ji nenavštěvuje a deformuje při tom v sobě celou minulost i přítomnost v nevyřčeném pocitu viny. Jde o nelíbeznou, hlubokou, věrohodnou a napínavou prózu, v otevřenosti výpovědi odvážnou.

Fantastická próza Outsider uzavírá rozsáhlou tetralogii Chaima Cigana Kde lišky dávají dobrou noc. Za pseudonymem skrytý prozaik a dramatik Karol Sidon se v ní snaží spojit rozkošatělé příběhy mnoha hrdinů, se kterými jsme se setkávali v tomto i paralelním světě v předešlých třech dílech, a napravit to, co původně rozpoutal jeden vynález, umožňující cestování v čase. A jak už to bývá, je mnohem snazší vyrobit z ryby rybí polévku než naopak. Román se silnou politickou linkou domýšlí i scénář vývoje světa v době příchodu Mesiáše. Zasazen do devadesátých let minulého století připomíná řadou reálií a dokonce i jednajících postav náš svět. Okolnosti vyvolané společným „globálním“ nepřítelem Armilem či Milovaným a jeho vize sjednoceného lidstva nakrátko spojí arabský a židovský svět. Vznikají dříve nepředstavitelné aliance, hnané jak zbytnělým egem politických vůdců, tak fixní ideou nápravy světa hlavní postavy Sidneyho Kramera. Karol Sidon nás ale nenechává na pochybách, že spásu je možné očekávat od lidí, jimž je touha po moci a jakákoli ideologie cizí. K tomu používá autor své nejsilnější literární zbraně – jazyk, fantazii a schopnost vytvořit životné postavy, jimž můžeme věřit a také se jim smát.

Kniha představuje vůbec poprvé Karla Kryla jako prozaika. Vedle stěžejní rozsáhlé prózy Člověk, kterou napsal v mnichovském exilu na počátku sedmdesátých let a v níž konfrontuje svá mladá „teplická léta“ s pronikavou reflexí situace exulanta, jsou v knize obsaženy i dosud knižně nepublikované povídky, pohádky, fejetony a úvahové a příležitostné texty. Kniha ukazuje, že Karel Kryl byl člověkem renesančního záběru: vedle písňové tvorby, která patří k tomu nejdůležitějšímu v novodobé české kultuře, byl i básníkem, pronikavým publicistou, malířem, kreslířem, sochařem – a neopominutelným prozaikem. Kniha svou grafickou úpravou navazuje na svazky Země Lhostejnost, Rýmované komentáře a Krylogie, vydané v nakladatelství Torst.

Tváře ve stínu Zdeňka Kalisty, jak vyšly ve svém prvním vydání na sklonku šedesátých let, patřily k nejhodnotnějším českým knihám vzpomínkových medailonů významných literárních osobností. Kalista jemným, detailním a klidným stylem podal portréty básníků a spisovatelů ze začátku dvacátých let, jež sám dobře poznal, aby dospěl k jedinečným nadčasově platným portrétům těchto významných osobností, ale i k živému obrazu doby, v níž žily. První vydání představilo pouze osobnosti levicového zaměření (Josefa Horu, Jiřího Weila, Vítězslava Nezvala, Konstantina Biebla, Františka Halase a řadu dalších), jak v tu chvíli ani jinak nebylo možné. V sedmdesátých letech se Kalista rozhodl knihu rozšířit o kapitoly další, představující mezi jinými Josefa Pekaře, Viktora Dyka, Rudolfa Medka, Josefa Knapa, Jana Zahradníčka, Františka Křelinu a další. Jde rozsahem o více než polovinu knihy, dodnes z valné části zcela neznámou. Současné vydání spojuje obě části Tváří ve stínu v jeden celek, jak jej autor zamýšlel. Jde o jedinečný sled portrétů, který ve své úplnosti patří ke klíčovým svazkům české memoárové esejistiky dvacátého století.

První souborná edice díla Mileny Jesenské je výsledkem mnohaleté práce Marie Jiráskové, největší znalkyně díla Mileny Jesenské. Jde o dílo základního významu nejen pro literaturu českou, ale i v měřítku evropském – tato edice bude sloužit jako východisko k překladům díla Mileny Jesenské do cizích jazyků. Rozsáhlé dílo Mileny Jesenské je zde zachyceno ve všech svých fasetách. Jeho jádro leží v publicistice psané za života Franze Kafky, Kafkou komentované, a ve společensko-politické publicistice spjaté s Peroutkovou Přítomností na sklonku 30. let. Kniha je opatřena ediční poznámkou, doslovem a úplnou bibliografií díla Mileny Jesenské.

Václav Havel byl fotografován mnoha českými i světovými fotografy, o žádném z nich se však nedá říci to, co o Bohdanu Holomíčkovi: že byl Havlovým blízkým přítelem, kamarádem po sedmatřicet let – od roku 1974 až do jeho smrti. Bohdan Holomíček po celou tuto dobu Václava Havla fotografoval, zachytil ho na tisících snímků mezi stovkami lidí, v kruhu nejbližších přátel, se spisovateli, divadelníky, s manželkou Olgou, ale i s českými a světovými politiky. Album Václav přináší v bohatém výběru mnoho desítek zcela unikátních fotografií, jež nemohl pořídit nikdo jiný než Bohdan Holomíček. Nikdo z fotografů nebyl Václavu Havlovi tak blízko, nikdo ho nezachycoval po tolik let s tolika zajímavými lidmi. Vedle unikátní hodnoty dokumentární mají Holomíčkovy fotografie i mimořádnou kvalitu uměleckou. Kniha Album Václav zahajuje řadu Holomíčkových fotografických alb, jež budou postupně vycházet v nakladatelství Torst.

Krylogie, jež nyní vychází ve druhém samostatném knižním vydání, patří k nejpozoruhodnějším dílům v dějinách české populární hudby, ale stejně tak je i významným dílem literárním. Po roce 1989 to byla právě její knižní podoba, jež našla svou cestu k české veřejnosti, ať už ve vydání samostatném (1994) či v rámci třetího svazku Krylových Spisů (Torst 2000). Původní rozhlasová podoba díla byla známa jen těm posluchačům Svobodné Evropy, kteří měli to štěstí slyšet všech čtrnáct padesátiminutových pořadů tvořících Krylogii – naposledy v roce 1989 –, případně těm, kterým se do rukou dostaly amatérské nahrávky tohoto rozhlasového cyklu. Krylogie obsahuje vedle unikátního Krylova vzpomínání i většinu textů jeho písní z let 1960 až 1986, a také mnoho ukázek z jeho poezie.

Kniha představuje průřez literárním dílem Aloyse Skoumala (1904–1988) od mladicky zjitřeného vyznání z dvacátých let po literárněhistorický esej a trs rukopisných aforismů z let sedmdesátých. Do vymezeného žánrového spektra spadají epigramy, vlastní verše, deníkové záznamy, významný proslov na 1. sjezdu českých spisovatelů a různě odstíněné a koncipované výklady osobností literatury i kulturněhistorického prostoru. Pestrý textový materiál je rámcově uspořádán do dvou celků. První z nich obsahuje texty literárněhistorického a kritického charakteru, většinou doslovy a jubilejní medailony. Druhá část svazku představuje Skoumala spisovatele – epigramatika, satirika a pohotového glosátora. Jejím jádrem je nikdy nepublikovaná sbírka Budiždán, epigramatická a aforistická žeň více než tří desetiletí. Za ní jsou uvedeny příbuzné texty do ní nezařazené. Časově i tematicky je tato část spojena se Skoumalovým deníkem z let 1955–1956. Deník nejen ukazuje zákulisí české literatury a kultury daného období, ale rovněž dovoluje poznat metodu Skoumalova tvoření vycházející ze specifického ironizujícího hněvu (odtud název svazku Spiritus iratus), v českém prostředí jedinečného. Závěrečné zklidnění po obou provázaných, expresí nešetřících kritických textech představuje zařazení dvou básnických vstupů, útlý soubor přírodní lyriky z pobytů ve východočeské Budislavi a vlastivědně zaměřená skladba z téhož kraje určená dětem. Editorka Dagmar Blümlová se osobností Aloyse Skoumala zabývá již bezmála třicet let; se Skoumalem se osobně setkala a napsala o něm monografii.

Marek Toman (* 1967), prozaik, básník, překladatel a diplomat, zvolil ve svém posledním románu nečekaného vypravěče – barokní Černínský palác na Loretánském náměstí v Praze. Je to románový hrdina pevně usazený a pyšný, i když disponuje velkou přizpůsobivostí. Z pohledu konformisty budova komentuje okolní dění, jak se dotýká jejího postavení a účelu, a s tím zaznamenává i zlomové okamžiky českých dějin od svého vzniku až do současnosti. Její zdi hostily obrazárnu a lazaret, kasárna, útulek pro chudé, úřad říšského protektora pro Čechy a Moravu i ministerstvo zahraničních věcí. Zvláštní pozornost věnuje palác osobě Jana Masaryka a snaží se ze své kamenné paměti vydolovat co nejvíce vzpomínek, náznaků a stop, jež by vysvětlily ministrův tragický skon pod okny jeho úředního bytu. Černínský palác však disponuje i city a po věky je nucen konfrontovat svůj poněkud vojácky omezený a koženě mužský pohled na svět s tolerantní milosrdností protilehlé Lorety, v jejíž city doufá. Svou pýchu pak poměřuje s přímočarým plebejstvím blízkého hostince U Černého vola. Postava tak neobvyklá, jako je barokní palác, se ke všemu vyslovuje s otevřeností prostou politické korektnosti, a tak čtenářům s humorem připomíná i prvky omezenosti a blbství, jež jsou zasuty v hlavách každého z nás.

Již třetí monografie předního české tvůrce současné humanistické fotografie vydaná v nakladatelství Torst přináší dosud nejobsáhlejší knižní soubor jeho fotografií. Poprvé je členěna tematicky: shrnuje snímky Prahy, dokumentární zachycení doby normalizace, fotografie ze života Romů, obrazy z Podkarpatské Rusi a cest na východ, snímky z Izrale a pásma Gazy... V Cudlínových fotografiích je vždy přítomen opravdový zájem o člověka a o blízký rozhovor s ním, o radostný a fascinující lidský život a jeho krásu. Kniha je doprovozena rozhovorem s Karlem Cudlínem a úvodní studií kurátora Luďka Lukuvky. Vychází současně s výstavou ve Špálově galerii, která proběhne v červenci srpnu letošního roku.

Deníkové dílo Jana Hanče patří k nejvýznamnějším knihám v poválečné české literatuře. Jeho páté vydání, jehož editorem je Michael Špirit, vůbec poprvé přináší znění svazku ověřené a opravené podle dochovaných autorových strojopisů. Již předchozí čtvrté vydání v nakladatelství Torst významně doplnilo obě vydání předchozí o nové texty a současně odstranilo množství chyb, které v nich zůstaly. Teprve tuto pátou edici je však možno považovat za definitivní. Hančovy „outsiderské“ zápisky kladou nejhlubší otázky lidské existence, mravnosti spisovatelství, zachycují neuchopitelnost a propastnost mezilidských vztahů a vyjadřují se k veřejnému životu své doby.

Prozaik Alexandr Kliment debutoval sbírkou básní Těžká voda a i jeho zatím poslední kniha je knihou básnickou. Sbírka Šálek čaje v polostínu je inspirována starou čínskou poezií, přináší však verše zcela současné, existenciální, bilanční i náladové, melancholické i ostře reflexivní, lyrické i nesentimentálně pojmenovávající lidskou situaci. Kliment se v knize projevuje jako bytostný básník, jímž byl vždy, i ve svých nejlepších prózách (Nuda v Čechách, Basic Love) a fejetonech (Piano v moři).

Kniha Dvě tváře přináší obsáhlý výbor z díla historičky fotografie Anny Fárové (1928–2010) z let 1956–2007. Nyní vychází ve druhém vydání. Je rozčleněna do tří oddílů: první shrnuje stati o světové fotografii, druhý studie a články o fotografii české, třetí články o obecných otázkách fotografie. Řazení statí kombinuje hledisko chronologické s hlediskem obsahovým: čtenáři mají možnost sledovat, jak se vyvíjel autorčin zájem o jednotlivé fotografy, a současně mohou v souhrnu vidět, jak se měnil její vhled do daného díla. Kniha obsahuje množství textů, které zde česky vycházejí poprvé. Podstatnou součástí svazku je úplná bibliografie Anny Fárové, kterou zpracovala Polana Bregantová. Závěr prvního vydání tvořil autobiografický text A pásly by se tam ovce…, který vyšel v nakladatelství Torst samostatně v roce 2010, v druhém vydání proto není obsažen.

Není pochyb o tom, že původně třísvazkový Gombrowiczův Deník patří k vrcholům díla jednoho z nejvýznamnějších polských prozaiků a dramatiků 20. století. Dnes je po celém světě považován za dílo patřící do základního fondu moderní světové literatury. Dílo vznikající v Argentině bylo poprvé vydáno česky v nakladatelství Torst a dnes je již zcela rozebráno. Přítomné druhé české vydání vychází v jednom svazku a je doplněno jmenným rejstříkem.

Ivan M. Jirous byl od svatby s Julianou Jirousovou, dcerou malíře Otto Stritzka a vnučkou nakladatele Josefa Floriana, v roce 1976 do roku 1989 z politických důvodů čtyřikrát vězněn. Po dobu odloučení, které trvalo sedm a půl roku, se stala jejich jedinou pravidelnou komunikací korespondence. Přestože byla kontrolována a tematicky i formálně omezována cenzurou, je soubor 357 vzájemných dopisů z let 1977 až 1989 nabitý láskou, zprávami o dění, poezií, kritičností i humorem a společnou vírou. Celkem 231 dopisů Juliany Jirousové, zpřístupněných zde poprvé, tvoří živý obraz undergroundového společenství i vesnické pospolitosti ve Staré Říši. Těžištěm knihy jsou vzájemné dopisy z let 1981–1985, kdy Juliana Jirousová líčí svému muži vyrůstání dcer Františky a Marty a Ivan M. Jirous posílá domů pohádky a říkanky později sebrané do knihy Magor dětem (1986) a básně ze vznikající sbírky Magorovy labutí písně (1985). Současná edice nově obsahuje nedávno objevený soubor šestadvaceti Jirousových dopisů z let 1988–1989 a spolu s listy jeho ženy z téže doby i dětské dopisy dcer Františky a Marty. Grafička Jana Vahalíková do knihy zakomponovala kresby Juliany Jirousové a jejích dcer i ukázky rukopisů všech pisatelů. Obsáhlou publikaci v závěru doplňuje historický doslov Tomáše Bursíka, ediční poznámka, komentář editorek Daniely Iwashity, Petry Poukarové Klimešové a Marty Kordíkové, rejstřík citovaných děl, jmenný rejstřík a mapa Staré Říše.

Výbor z celoživotní tvorby literární historičky, kritičky, překladatelky a editorky Růženy Grebeníčkové (1925–1997) přináší práce o písemnictví posledních dvou století. Autorka přistupuje k jednotlivým uměleckým dílům s rozsáhlými literárněhistorickými znalostmi a představuje je v nápadité srovnávací perspektivě. Její duchaplný styl předpokládá čtenáře, který se bude umět vyrovnat nejen s přesahem do příbuzných věd, jako je psychologie, sociologie nebo filosofie, ale také s jednoznačně formulovanými soudy a ironickým hodnocením. Svazek je rozdělen do pěti oddílů. – V prvním stojí v popředí teoreticko-historické otázky umělecké prózy, jako je vývoj epiky ve 20. století, literatura faktu, triviální literatura nebo historie románu, druhý soustřeďuje práce o románských literaturách, hlavně o francouzském písemnictví od osvícenství po tzv. nový román, třetí je věnován české literatuře od národního obrození do konce 20. století, do čtvrtého jsou zařazeny studie o ruské literatuře zejména 19. století a pátý oddíl zahrnuje eseje o německy psaných dílech od epochy romantismu do poloviny 20. století. Výbor ve svém tematickém uspořádání zároveň vytváří „vnitřní“ monografie o J. Weilovi, N. V. Gogolovi, F. M. Dostojevském, A. P. Čechovovi, H. von Hofmannsthalovi a R. Musilovi. Edici připravenou Michaelem Špiritem doprovází obsáhlá ediční poznámka a anotovaný rejstřík děl a jmenný rejstřík. Jako samostatný svazek doplňující výbor O literatuře výpravné vychází v koedici IPSL a nakladatelství Torst kniha editora Michaela Špirita Růžena Grebeníčková a její rukopis, zahrnující obsáhlou studii o Růženě Grebeníčkové, komentáře k textům výboru a kompletní primární a sekundární bibliografii autorky.

Strhující deník filmového vědce, kritika a esejisty Jiřího Cieslara ze sklonku jeho života. Cieslarův deník je psán s hlubokou znalostí deníkového žánru (Cieslar je autorem obsáhlého svazku Hlas deníku), současně však je zcela upřímný a pravdivý, psaný bez postranních dvířek a bez jakéhokoli předstírání. Deník zachycuje ty nejjemnější záchvěvy lidské duše, ale i mnoho z veřejného dění Cieslarovy doby. V knize ožívá množství každodenních příběhů z pražských redakcí, filmového prostředí a z univerzitního provozu, nad vším se ale klene především touha pochopit sebe sama, svůj úděl a svou nemoc. Matouš je křestní jméno autorova psychoterapeuta, který během děje knihy vážně onemocní a nakonec umírá na rakovinu. Cieslarův deník patří k závažným literárním svědectvím o životě u nás v posledním čtvrtstoletí.

Soubor básnického díla básníka, esejisty a významného kulturního organizátora Ivana M. Jirouse, nositele Ceny Jaroslava Seiferta, vychází již potřetí, tentokrát však rozdělen do dvou svazků a doplněn svazkem třetím, obsahujícím sbírky napsané až po předchozím druhém vydání Magorovy summy. Vůbec poprvé tak vychází Jirousovo básnické dílo v úplnosti. Edici k vydání připravil a podrobnými komentáři (obsaženými ve třetím svazku) opatřil Martin Machovec. Třetí svazek obsahuje sbírky Okuje, Rok krysy, Akrostichy, Magorův noční zpěv a Úloža.

Soubor básnického díla básníka, esejisty a významného kulturního organizátora Ivana M. Jirouse, nositele Ceny Jaroslava Seiferta, vychází již potřetí, tentokrát však rozdělen do dvou svazků a doplněn svazkem třetím, obsahujícím sbírky napsané až po předchozím druhém vydání Magorovy summy. Vůbec poprvé tak vychází Jirousovo básnické dílo v úplnosti. Edici k vydání připravil a podrobnými komentáři (obsaženými ve třetím svazku) opatřil Martin Machovec. První svazek obsahuje sbírky Magorův ranní zpěv, Magorova krabička, Mládí nevykouřené, Magorovo borágo, Magorova mystická růže, Magorovy labutí písně a Magor dětem.

Po čtenářsky úspěšných pamětech Staši Fleischmannové vycházejí Sny její sestry Olgy (* 1919), vynikající fotografky. Její záznamy snů se vyznačují věcností a milou atmosférou. Lapidárně vyprávěné zvláštní situace a minipříběhy vyznívají humorně, lyricky či absurdně. Prochází jimi řada osobností české společnosti a kultury. Kniha je vedle unikátních autorčiných fotografií doplněna obsažnou předmluvou její dcery Anny, jež knihu opatřila i cennými životopisnými medailony. Olga Housková se svou sestrou vedla Fotoateliér OKO (1938–48). V letech 1956–72 byla fotografkou v Divadle na Vinohradech.

Česká verze obsažné knihy, představující mimořádný fotografický cyklus česko-švýcarské fotografky Iren Stehli. Historička fotografie Anna Fárová o knize napsala: „Fotoromán o české cikánce Libuně Sivákové, odvíjející se po dobu čtvrt století, je vlastně historií lásky několikanásobně prolnuté jak do samotné hrdinky, tak do dlouhodobého a intenzivního autorského ztvárnění. A v tom je jeho tajemství. Ani ve filmu, ani ve fotografii se doposud taková dlouhodobá investice umělce do života modelu neodehrála.“ Kniha obsahuje doprovodné texty Anny Fárové, Francy Comalini, Mileny Hübschmannové a Martina Hellera. Vychází u příležitosti výstavy Iren Strhli: Libuna / a jiné eseje, konané 13. 10. 2015 až 24. 1. 2016 v Domě fotografie, Revoluční 5, Praha 1.

Románový debut autorky (* 1955) známé především z povídek a esejů publikovaných v společenské revui Prostor, přináší strhující příběh ženy od začátku šedesátých let do současnosti v realisticky zachyceném historickém kontextu. Život hlavní hrdinky sledujeme v proměnách doby: ve škole na počátku 70. let, v drsně zachycených dělnických zaměstnáních, pod tlakem StB, v dotyku s disentem, při hledání nové práce a studiu na právnické fakultě, při práci ve velkém podniku, při vstupu do advokacie. Autorka má mimořádně pronikavé vidění, píše ostře, věcně a nepateticky. Nejcennějšími kapitolami jsou ty, jež u nás jedinečným způsobem líčí husákovskou normalizaci. Kniha ukazuje velice věrně dilemata, která musel řešit každý, kdo v té době žil, a přesvědčivě představuje zejména tzv. šedou zónu, prostředí mezi disentem a konformní částí společnosti. I líčení polistopadového vývoje je v knize velice kritické a ostré, ukazuje převlékání kabátů, bezcharakternost, touhu po penězích a konzumním způsobu života. Jde o mimořádně cenný a vyzrálý románový debut, který neuniká z české současnosti a nedávné minulosti, ale naopak se ji snaží zobrazit se vší pravdivostí a naléhavostí.

V roce 2015 je tomu 75 let od chvíle, kdy se narodil, a 50 let od chvíle, kdy zemřel jeden z nejčtenějších, nejmilovanějších a nejznámějších českých básníků druhé poloviny 20. století Václav Hrabě, jehož verše – zejména v recitaci Mirka Kováříka a jako texty písní Vladimíra Mišíka – oslovily a ovlivnily několik generací. O Václavu Hraběti (1940–1965), milovníkovi jazzu a autorovi svébytné podoby české beatnické poezie, vypovídá jeden z jeho nejbližších přátel a spolužáků z vysoké školy Jiří Kalous. Knihu Hraběcí roky nemohl napsat nikdo jiný než právě on. Jde o velmi detailní svědectví o krátké době (Jiří Kalous se s Hrabětem seznámil v roce 1957) společně prožitých let, v němž na pozadí obrazu básníka vyvstává široké panorama studentského života v Čechách na přelomu padesátých a šedesátých let. Kniha přináší nespočet detailů z básníkova života, je kronikou vpravdě jedinečnou. Sám autor o tomto svém svědectví říká: „Málo urovnaná ani ne mozaika, ale Vaškovými slovy halda střípků o věcech, které nás formovaly, kterými jsme žili. Kterými žil Vašek.“

Jako dárek dramatikovi, básníkovi, esejistovi a překladateli Josefu Topolovi k 80. narozeninám vydává nakladatelství Torst jeho literární prvotinu, básnickou sbírku Jitřní flétna, již začal psát ve svých šestnácti letech. Kniha má podtitul Verše, písně a popěvky 1951–1956 a jeden z budoucích nejvýznamnějších českých dramatiků se v ní představuje jako výsostný lyrik a melodik verše, jehož básně přesvědčivě ukazují jeho zcela mimořádný literární talent. Topolovy mladistvé verše jsou plně srovnatelné s ranou mélickou poezií Františka Hrubína či Ladislava Fikara. Jitřní flétna je básnickou sbírkou láskyplnou, milou a radostnou. Vychází doprovozena jemnými kresbami Alžběty Moravcové.

Marie Rút Křížková (* 1936) se vedle vydávání díla Jiřího Ortena edičně zabývala tvorbou dětí v terezínském ghettu, vedla rozhovory s teologem Josefem Zvěřinou, edičně připravovala knihu pamětí Miloslavy Holubové, napsala dějiny salesiánů v českých zemích, zpracovala korespondenci Jiřího Lederera a věnovala se řadě dalších témat. Její závěrečnou prací jsou vzpomínky s názvem Slyšet a odpovídat, které nejen shrnují všechna tato témata, ale v dialogu se spoluautorkou knihy Šárkou Grauovou a na více než stovce zcela unikátních fotografií je rozšiřují o působivý obraz dětství a mládí ve 30., 40. a 50. letech, o popis kulturního života v Liberci v letech šedesátých, o záznam osobní cesty k židovství a křesťanství a zejména o jedinečné svědectví o životě v normalizačním Československu, zvláště o Chartě 77, jíž byla M. R. Křížková jednou z mluvčích. Kniha působivě kombinuje texty vzpomínkové, esejistické, publicistické, dokumentární a dialogické, které spolu s fotografiemi vytvářejí čtivý celek, vypovídající nejen o autorčině pohnuté životní cestě a práci, ale i o celé jedné epoše života v naší zemi.

K nedožitým devadesátým narozeninám významného českého básníka vychází druhé samostatné knižní vydání jeho klíčové básnické skladby, poslední, kterou před rokem 1989 napsal ve svém mnichovském exilu a která vyšla jako jeho první básnická sbírka po jeho autorském návratu ke čtenářům ve vlasti. Znalci Divišova díla je tato skladba – dnes knižně již zcela nedostupná – považována za jeden z vrcholů jeho básnického díla. Na frontispice je reprodukována originální stejnojmenná grafika básníkova přítele Emanuela Ranného.

O vlivu, jaký má dílo naší přední znalkyně antické kultury Evy Stehlíkové na českou kulturu napříč obory a na mladší akademickou generaci, svědčí nedávno vydaný sborník Ad honorem Eva Stehlíková o téměř šesti stech stranách a několika desítkách přispěvatelů. Evě Stehlíkové nejde nikdy o „antiku pro antiku“, ale o to, jak dnes působí. Proto se ve svých textech shrnutých do této knihy zabývá nejčastěji texty divadelními, v nichž je tato „kontaktnost“ největší. Z literárních textů volí ty, které mají podle jejího názoru tuto „kontaktní“ potenci, tuto „nadčasovost“. Proto je v knize prezentován Catullus coby milostný lyrik a polemik, Martialis coby ironický epigramatik, Ovidius coby hravý erotik, pozdní básníci coby autoři literárních hříček, ale i „opovrhovaný“ a „otravný“ Horatius jako živý komentátor své doby a vypravěč příběhů.

Překladatel a literární historik Dušan Karpatský ve svém obsáhlém Listáři navazuje na tradice epistolární literatury a výběrem dopisů, jež mu během jeho bezmála šedesátileté literární činnosti napsali jeho kolegové, přátelé a zejména spisovatelé naši i jihoslovanští, chce připomenout, že dopisy stále ještě mohou tvořit pozoruhodný doplněk k dílu svých tvůrců, neboť podávají živé svědectví o pisatelích i adresátovi a také o době, kterou společně žili. Navíc představují výmluvný důkaz, že k tomu, aby člověk něčeho v životě dosáhl, musí si neustále nacházet spolupracovníky a přátele a především spřízněné duše. V Listáři Karpatský zveřejňuje nejprve dopisy, jež mu psali spolužáci z fakulty, z nichž se později stali významní badatelé, jako Jiří Fiedler, Vladimír Miltner, Václav Konzal, či básníci, jako Jana Štroblová, nebo filmoví tvůrci, jako Pavel Juráček, a pak pokračuje celou plejádou dopisů význačných spisovatelů českých (Jaroslava Seiferta, Vladimíra Holana, Josefa Palivce, Josefa Škvoreckého, Ludvíka Kundery, Jana Zábrany, Arnošta Lustiga, Karla Šiktance, Václava Havla, Jiřího Gruši, Miloše Doležala aj.), slovenských (Dominika Tatarky, Laca Novomeského) a jihoslovanských, i u nás známých z překladů do češtiny, především Miroslava Krleži. Každou ze 170 „kapitol“ uvádí Karpatský stručným medailonem korespondenta i několika vzpomínkami na něj a na spolupráci s ním. Obrazovou přílohu knihy tvoří 97 dokumentárních fotografií.

Soubor básnického díla Jana Kameníka, vl. jm. Ludmily Maceškové (1898–1974) v ediční přípravě Jiřího Opelíka. Textově přesná a úplná edice Kameníkova básnického díla obsahuje vedle textově spolehlivého znění veršů již publikovaných i desítky dosud zcela neznámých Kameníkových básní, včetně dvou raných básnických sbírek, zevrubnou ediční poznámku a doslov. Pro českou literaturu 20. století jde o edici základního významu, o mimořádný počin literární i ediční. Autorce, již Jiřina Hauková považovala za největší českou básnířku 20. století, se tak konečně dostává důstojného vydání nejzávažnější části jejího díla. Ludmila Macešková absolvovala reálné gymnázium v Pardubicích (1918), studovala rok na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a dva a půl roku na Akademii výtvarných umění tamtéž. Vystřídala řadu příležitostných zaměstnání, od druhé poloviny čtyřicátých let byl pro chronické onemocnění v invalidním důchodu. Debutovala roku 1922. První básnickou sbírku Okna s anděly vydala pod pseudonymem Jan Kameník v roce 1944. Část nákladu druhé, poválečné sbírky Neviditelný let (1947) skončila po únorovém převratu ve stoupě. Po dvacetiletém nedobrovolném odmlčení vyšla třetí Kameníkova sbírka Pubertální Henoch (1968) a o dva roky později soubor próz s názvem Učitelka hudby. V roce 1971 se na knihkupecké pulty ještě stačila dostat – i když s cenzurními škrty – Malá suita pro flétnu, poslední básnická sbírka vydaná za jejího života. Posmrtně byla samizdatově vydána kniha Zápisky v noci (1979) a v Mnichově byla reeditována sbírka Pubertální Henoch (1982). Po roce 1989 vyšly znovu sbírky Neviditelný let (1995), Pubertální Henoch (1996), poprvé tiskem sbírka Zápisky v noci (1993) a výbor z Mystických deníků (ed. Marcel Kabát, 1995). Nakladatelství Triáda vydalo dva svazky Díla Jana Kameníka: Prózy (1995), Překlady (1996). Nakladatelství Torst vydalo v rámci Díla první svazek mystických deníků, snářů a zápisníků s názvem Cesta za Henochem (2011). Kniha Básně vychází ve spolupráci s nakladatelstvím Triáda.

Kniha představuje v pestré koláži různorodých textů a unikátních fotografií veřejnou i soukromou tvář divadelního a televizního režiséra Zdeňka Potužila, klíčové osobnosti dnes již legendárního Divadla na okraji. Tvorba tohoto divadla – představující veřejnou tvář Potužilovy tvůrčí osobnosti – je zde nastíněna mimo jiné několika významnými teatrologickými studiemi, rozsáhlými rozhovory, fotografiemi a soupisy inscenací. Soukromá Potužilova tvář, často šokující, exhibicionistická a překračující společenská tabu, je zde představena rozhovory, původními Potužilovými vzpomínkovými texty a písemným dialogem mezi Potužilem a básníkem a prozaikem Pavlem Buštou. Kniha je doplněna podrobnými soupisy Potužilovy divadelní i televizní režijní práce a původními texty Miroslava Kováříka a Mikiho Jelínka, přibližujícími Potužilovu osobnost. Kniha vychází ve spolupráci s dnešním „divadlem na okraji“.

Autorka ve své druhé prozaické knize vypráví příběh mladé fotografky Hany, která na počátku sedmdesátých let v panice před hrozbou ústrků ze strany režimu uteče pomocí fingovaného sňatku do Londýna, kde v naprostém osamění prožívá krušné začátky emigrace, zradu partnera a odtrženost od dítěte, které zanechala v péči své matky v Praze. Příběh skládá pohled Haniny matky, jejíž svět se s dcerou míjí se stejným nepochopením, jako se míjel s myšlením manžela, Hanina otce. Dalšími díly skládačky jsou Haniny londýnské zápisky plné nejistot, osamění a zoufalství a krabice fotografií, která je průvodcem Haniným životem. Završením příběhu je složitá cesta dospělé dcery Eriky k neznámé mrtvé matce Haně. Přestože Erika prožila většinu života v sebeobranném zapouzdření, zraňující emoce ji nakonec dostihnou a pomohou alespoň nakročit k pochopení sebe i neznámé matky.

Renomovaný historik Otto Dov Kulka byl jako devítiletý chlapec internován nejprve v terezínském ghettu a odtud o rok později deportován do tábora smrti v Osvětimi. Jako jeden z těch, kdo přežili, zasvětil podstatnou část svého života studiu nacismu a holocaustu. Ve svých vědeckých pracích důsledně dodržuje nezaujatost a střízlivý odstup od vlastního příběhu. Dávné osobní zážitky ho přesto neustále dohánějí a i po mnoha letech se mu vracejí jako živé představy a reminiscence na hluboké dětské trauma, s nímž se dodnes úplně nevyrovnal. Kniha Krajiny Metropole smrti je výsledkem jedinečného a působivého experimentu člověka hledajícího způsob, jak pochopit svoji minulost a naši historii. Otto Dov Kulka se narodil roku 1933 v moravském Novém Hrozenkově. Po válce vystudoval historii a filosofii na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a na Goethe Universität ve Frankfurtu nad Mohanem. Nyní žije v Izraeli a je emeritním profesorem na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Jeho knihu z hebrejštiny přeložila Magdalena Křížová. O anglickém vydání napsali:
„Jedno z nejvýraznějších svědectví o nelidskosti, jaké znám.“ Sir Ian Kershaw
„Krajiny Metropole smrti porotci označili za nejlepší knihu o Osvětimi od dob Prima Leviho‘.“ The Telegraph

El Libro Mágico je knihou barvitě vyprávějící o kouzlu života v pralesích peruánské Amazonie a o síle tradice a inspirace, s níž se osudově setkal český malíř Otto Placht (1962). Nejde v žádném případě o tradiční monografii umělce, ale spíš o svéráznou kaleidoskopickou sondu do Plachtovy mnohovrstevnaté tvorby a dobrodružných životních osudů. Zároveň je kniha i osobitým holdem ayahuasce – jednomu z „pokrmů bohů“, který je po staletí spjat s duchovní praxí indiánských kmenů amazonských pralesů a místní šamani ho dodnes využívají k léčení, věštění i čarování. Právě svět ayahuaskových vizí spolu s proměnlivým ornamentem indiánů kmene Shipibo už více než dvacet let sytí malířovu imaginaci a provází ho na jeho cestách za „brány vnímání“. O nich, o síle lidské kreativity, o Plachtově víře v nepřemožitelnou a neustále se obnovující moc přírody a samozřejmě o jeho dílech, která vznikla jako svědectví osobního hledání, vypráví kniha nejen obrazem, ale i prostřednictvím svědectví přátel a znalců Plachtova díla. Vedle vzpomínkového textu samotného malíře v knize najdete texty spolumajitele centra moderního umění DOX Václava Dejčmara, americké výtvarnice a kurátorky April Dolkar, člena akademické obce univerzity UNIA v peruánské Pucallpě Otto Florese Sáenze, překladatele a básníka Gata, přítele z mládí Jana Pravdy, historičky umění Vandy Skálové a kulturního antropologa Mnislava Zeleného – Atapany. Kniha obsahuje texty v češtině, španělštině a angličtině. Vydáno ve spolupráci s Václavem Dejčmarem.

Staša Fleischmannová (* 1919) se od dětství spolu se svou sestrou-dvojčetem pohybovala v mimořádném prostředí předních tvůrčích osobností první československé republiky. Oba jejich rodiče, Staša a Rudolf Jílovští, byli nepřehlédnutelnou součástí českého kulturního a společenského života. K přátelům rodiny patřili Milena Jesenská, Ferdinand Peroutka, František Halas, Julius Firt, Jiří Voskovec, Jan Werich i Jaroslav Ježek, Vladimír Clementis, Adolf Hoffmeister, Zdeněk Bořek-Dohalský či Josef Šíma. Sestry Jílovské se nadchly představou samostatné tvorby a začaly studovat fotografii u Jaromíra Funkeho na Státní grafické škole. V devatenácti letech si otevřely vlastní fotoateliér, o rok později začala válka. Tragické události let okupace tvoří prostřední část vzpomínek, k jejichž napsání se autorka odhodlala ve věku dvaadevadesáti let. Její knižní prvotina je mimořádným svědectvím bystrozraké pozorovatelky, která citlivě, avšak bez sentimentu promítá čtenářům panorama téměř celého století. Provádí čtenáře (i diváky fotografií a dokumentů) vrstvami času a paměti a napříč vrstev národních, společenských a kulturních. Staša Fleischmannová je fotografka, a proto je její svědectví rovnou měrou i obrazové. Řadu fotografií lze považovat za naprosto unikátní historické dokumenty doby, jejichž hodnotu zvyšuje i skutečnost, že až na několik výjimek jsou zde zveřejněny vůbec poprvé. Knihu edičně připravil a poznámkami a jmenným rejstříkem opatřil Tomáš Vrba

Kniha významné české básnířky (1946–2013) shrnuje její verše z pozůstalosti, obsáhlou fotografickou část, mapující autorčinu životní cestu v letech 1963 až 2013, a všechny rozhovory, které ve svém životě poskytla. Fotografická část přináší mimo jiné unikátní fotografie Jiřího Stivína, Jana Reicha a Daniely Horníčkové, které jsou zde zveřejněny vůbec poprvé. Vladimíra Čerepková debutovala v roce 1961 v Mladém světě. V roce 1968 odešla do Francie, kde se živila různými příležitostnými pracemi (mj. ošetřovala nemocného Jana Čepa a byla pomocnicí v domácnosti Jiřího Koláře), volnou tvorbou a batikováním látek. Žila střídavě v Paříži a na francouzském venkově. Vydala básnické knihy Ryba k rybě mluví (1969), Ztráta řeči (Köln am Rhein 1973), Extra Dry Silence (Paris 1988), Bez názvu (Paris 1991) a Sans titre (Alfortville 1991). V roce 2001 vydala v nakladatelství Torst soubor své poezie s názvem Básně (obsahující i rukopisnou sbírku Tělesná schránka) a v roce 2008 básnickou sbírku Zimní derviš.

Altschulova metoda, první díl chystané tetralogie s názvem Kde lišky dávají dobrou noc, kterou pod pseudonymem Chaim Cigan napsal známý prozaik a dramatik, vrchní zemský a pražský rabín Karol Sidon, má sice vnější rámec politického a psychologického thrilleru, čtenáři v ní však naleznou mnohem více. V bravurně napsaném napínavém příběhu rozpjatém mezi různé země, kontinenty, historické epochy a alternativní světy konfrontuje autor čtenáře s důsledky postmoderní technologie, vyvinuté v budoucnosti ze středověké kabaly. Jsou to právě středověk, židovské myšlení, kultura a dějiny, co zde autor mistrně nasvěcuje z překvapivých úhlů pohledu. Také to, co v prvním dílu vnímáme jako nám blízkou skutečnost plnou odkazů na naše historické zkušenosti z konce éry normalizace a přeměny v poněkud lepší svět, je místy s lehkou ironií absurdně zakřiveno. Židovští hrdinové knihy jsou nesmírně životní, komičtí, uvěřitelní ve svém snažení i možnostech a ve své neheroičnosti nám až důvěrně známí. Čtivá Ciganova kniha – která zaujme jak zájemce o staletí židovské kultury a myšlení, tak milovníky napínavé prózy – je plna humoru, hravosti i existenciální hloubky.

Nový, bezpochyby nejosobitější a nejosobnější text Petry Hůlové prakticky rezignuje na vyprávění příběhu a v mnoha ohledech překračuje četná tabu dosud v literatuře ctěná. V monologu autorky, která se bez ohledu na počáteční ambice stane úspěšnou spisovatelkou druhořadé literatury, kráčíme od jednoho bolestného zauzlení k druhému: od rozpadu manželství, přes milostně-nenávistný vztah k vlastním dětem, které jí ani v dospělosti nedokáží odpustit, až k reflexi vlastní tvorby. Reálné se zde stýká s představami a jen zvolna hledáme nitky, podle nichž se ve spleti košatých obrazů dobíráme toho, co je příčinou a co následkem, co neotřele žitou skutečností a co alkoholovým excesem. Tématům, kterých se zde autorka dotýká, se v životě vyhne málokdo. Zřídka je však někdo vyřkne s tak bezohlednou upřímností, s tak jasnou rezignací na konvence a s tak omračujícími jazykovými schopnostmi.

Jako nový svazek Lusobrazilské knihovny vychází divadelní hra předního brazilského romantika Castra Alvese (1847–1871), která se pro inspiraci vrací do provincie Minas Gerais sklonku 18. století, do období počátků brazilských snah o nezávislost na Portugalsku. Mladistvé hugovské drama obětavé lásky i podlé zrady s titulní postavou básníka Tomáse Antonia Gonzagy je zároveň obžalobou nespravedlivosti otrokářského řádu a romantickým nářkem nad nemožností naplnění pravé lásky ve světě řízeném zištností. Přeložil Zdeněk Hampl. Doprovodnou studii napsala Šárka Grauová.

Petr Uhl (* 1941), strojní inženýr, disident, vězeň svědomí, poslanec, novinář a v neposlední řadě manžel a otec se v obsáhlém rozhovoru se Zdenkem Pavelkou vrací do dětství, prožívaného v Praze a Janských Lázních, vzpomíná na své rodiče, školy a raná i pozdnější šedesátá léta uprostřed studentského dění, na hojné rozhlížení po světě za hranicemi, když to režim umožnil, i seznamování se s radikální evropskou levicí, zejména francouzskou. Bez hořkosti přibližuje své dva dlouhé pobyty v českých věznicích, aktivity kolem založení Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných i dobu po listopadových změnách v roce 1989, kterou nehodnotí nijak laskavě. Už letmý pohled do textu nenechá nikoho na pochybách, že Petr Uhl je člověk veskrze politický a svět i jeho obyvatele poměřuje přísně a nekompromisně metrem svých levicových idejí, které nezviklala ani drsná léta reálného socialismu, jež nemilosrdně trestala jeho neoblomnou zásadovost, urputnou snahu po zlepšování společnosti a osobní statečnost.

Autor (* 1962) se narodil v jižních Čechách, ale od konce 80. let žije ve Francii. Píše francouzsky, napsal pět románů vysoce ceněných francouzskou literární kritikou i čtenáři. Jeho zatím poslední román Vomito negro (2011) je karibský příběh dvou sourozenců, kteří jsou již při první konfrontaci se světem, jak ho nalinkovala západoevropská a americká představa úspěchu a kariéry, předurčeni svým původem k osudu ztracenců. Najít své „místo nahoře“ stojí velké úsilí, a často to nejde jinak než doslova přes mrtvoly. Úsporný a přitom lexikálně nesmírně bohatý Hakův jazyk a specifický styl do češtiny přetlumočila Jovanka Šotolová.

Na konci osmdesátých let a na začátku let devadesátých, tedy na přelomu dvou historických epoch, běžel čas veřejného života v Evropě i v Československu tak rychle, že se pod tlakem dní Karlu Krylovi zrodil pod rukama nový žánr, v jeho díle dosud neuplatněný: veršovaný politický komentář. Množství svých komentářů Karel Kryl sám předčítal posluchačům Radia Svobodná Evropa, v jehož mnichovské redakci v té době pracoval. Komentáře doprovázel často svým doprovodným slovem. Všechny veršované politické komentáře i s doprovodnými texty vycházejí nyní v úplnosti vůbec poprvé v této knize. Jsou sžíravé, vtipné, přesné, výstižné a zcela srozumitelné – svou básnickou kvalitou dalece přesahují dobu, v níž vznikly. Jde o mistrnou politickou poezii, pro kterou lze v novodobé české literatuře jen stěží hledat obdobu.

Kniha svým názvem navazuje na Divišovu básnickou knihu Odchod z Čech – tentokrát však nejde o sbírku básní, ale o výbor z korespondence, a to z let 1990 až 1999, tedy z období, kdy básník žil sedm let ještě v Německu, ale do Čech již mohl – po dvacetiletém exilu – jezdit a postupně se odhodlával se do Čech vrátit natrvalo, což v roce 1997 skutečně udělal (a o dva roky později zde zemřel). Kniha, kterou uspořádal básníkův přítel Zdeněk Potužil, je složena z dopisů více než deseti adresátům, dopisy jsou řazeny chronologicky. Diviš se zde projevuje jako stylistický vulkán, jako básnická sopka chrlící proudy postřehů, soudů, nápadů, ale i vzlyků, klení, proseb a spílání. Jde o knihu nesmírně živou, podnětnou, plnou vášně i bolesti. Divišův mimořádný jazykový talent, známý z jeho Teorie spolehlivosti, se zde doplňuje s psaním zcela zbaveným jakékoli autocenzury – v tom je kniha jedinečná a též historicky zajímavá: poskytuje pozoruhodný a pronikavý pohled zvnějšku na první polistopadová léta v Čechách.

Dlouho očekávané druhé vydání knihy Jindřicha Chalupeckého (1910–1990) o čtyřech klíčových osobnostech české literatury dvacátého století: Richardu Weinerovi, Jakubu Demlovi, Ladislavu Klímovi a Jaroslavu Haškovi. Čtyři rozsáhlé eseje patří k vrcholům Chalupeckého díla a přinášejí jedinečný vhled do života a tvorby čtyř mimořádných osobností, jejichž myšlení dalece překročilo hranice jejich vlasti. Chalupecký vkládá dílo čtyř českých literárních expresionistů do evropského kontextu a ukazuje, že to byla právě tvorba těchto čtyř solitérů, co pro člověka naší doby zůstává z české literatury první třetiny dvacátého století tím nejtrvaleším a nejvíce inspirujícím.

Jaroslav Brabec (* 1954 v Praze) absolvoval na pražské FAMU filmovou kameru. Vystudovanému oboru se soustavně věnoval a věnuje, spolupracoval mimo jiné s režisérkou Věrou Chytilovou, sám též postupem času začal režírovat. Fotografoval vždy jen ve volných chvílích a převážně pro sebe. Již více než třicet let rozvíjí jediný námět – momentní portréty českých výtvarníků. Brabcovi nejde primárně o to ukázat, co kdo z výtvarníků tvoří, nekomponuje nutně snímky à la „člověk a jeho dílo“, nýbrž usiluje o emotivní záznamy setkání s těmito kreativními a často i svéráznými lidmi. Autor textů Josef Chuchma se soustavně věnuje kritické reflexi české fotografie v denním tisku, na internetu, v časopisech i v textech, které publikoval v několika fotografických knihách.

Poslední básnická sbírka českého básníka, esejisty, uměleckého publicisty a kulturního organizátora, jedné z nejvýznamnějších osobností poválečné české kultury. Přestože autor knihu nedokončil, sbírka má všechny vlastnosti svrchovaného literárního díla. Jemná a jímavá pozdní Jirousova poezie se zde skrývá pod pozměněným názvem skutečné slovenské vsi Uloža, kde se Magor scházel se svým slovenským přítelem, básníkem Erikem Jakubem Grochem. Knihu edičně připravil a poznámkou opatřil Martin Machovec.

Výbor z českých i zahraničních studií o díle Jáchyma Topola představuje celou škálu možných přístupů k tomuto dílu – od pohledů jazykovědných, přes studie stylistické až k úvahám kulturně-historickým. Svazek ukazuje, jak mnohotvárné a významově bohaté Topolovo dílo je a kolik je v něm při pozorném čtení možno nalézt. Svazek uspořádal a předmluvou a ediční poznámkou opatřil Ivo Říha.

Druhá básnická sbírka Marty Veselé Jirousové přináší vyzrálou, kultivovanou poezii, prodchnutou jemností ve vztahu ke světu a hlubokým duchovním rozměrem. Autorka se nebojí zpěvnosti, její verše jsou jasné a srozumitelné. Hledání životní cesty, láska, přátelství, děti, smrt, modlitba – to jsou základní tematické okruhy, které lze v jejích verších vysledovat. Autorka o sobě říká: „Vyrostla jsem ve Staré Říši na Vysočině v rodině s křesťanskou tradicí. U nás se malovalo, kreslilo, četlo, psalo a máma často zpívala mariánské písně. Po maturitě na Gymnáziu Otokara Březiny v Telči jsem vystudovala český jazyk a výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Vrátila jsem se ale na Vysočinu, protože bych jinde žít nemohla. Zdejší krajina se dostane člověku pod kůži. Maluju, zahradničím a zpívám v kostelním sboru. V současné době učím na telčském gymnáziu. S manželem a třemi dětmi bydlím ve Staré Říši.“

V rámci šestisvazkového Díla básníka, prozaika, dramatika a překladatele Jana Kameníka (paní Ludmily Maceškové) (první dva svazky vydalo nakladatelství Triáda) vychází svazek deníků, snářů a zápisníků. Jde o dílo zcela mimořádného významu, neboť jsou zde vůbec poprvé v autentické podobě a v úplnosti publikovány Kameníkovy mystické deníky. Kniha dává čtenářům jedinečný klíč k pochopení Kameníkova díla básnického, prozaického a dramatického, ale poskytuje i sama o sobě jedinečný čtenářský zážitek: umožňuje vhled do skutečného duchovního dramatu, do jednoho mimořádného tvůrčího života. Kniha vychází doplněna autentickými autorčinými kresbami, fotografiemi a ediční poznámkou.

Základem Otevřeného deníku básníka, esejisty, překladatele, editora a autora pohádek Jana Vladislava (1923–2009) jsou deníkové záznamy, které si jako signatář Charty 77 vedl v Praze od ledna 1977 do ledna 1981, kdy byl donucen odejít do exilu ve Francii. Po dobu dalších téměř třiceti let texty svých záznamů obohacoval o úvahové a esejistické pasáže a vytvořil tak summu své celoživotní spisovatelské zkušenosti a obecně platné svědectví o osudu humanitního vzdělance ve střední Evropě dvacátého století. Přestože Jan Vladislav práci na svém stěžejním díle nedokončil, jeho Otevřený deník patří vedle Celého života Jana Zábrany, Divišovy Teorie spolehlivosti, Deníku Pavla Juráčka a Letu let Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové k nejdůležitějším novodobým českým literárním dílům psaným na deníkovém půdorysu. Kniha je doplněna ediční poznámkou a jmenným rejstříkem.

Kniha líčí průběh demonstrace osmi sovětských občanů 25. srpna 1968 na Rudém náměstí v Moskvě, kteří protestovali proti vstupu vojsk států Varšavské smlouvy do Československa. Spojením vzpomínek autorky a jejích přátel, přepisu soudního líčení, oficiálních pramenů a dobových tiskovin vznikl ojedinělý dokumentární text, který přibližuje motivace demonstrantů, protest samotný, reakce na něj i důsledky, jež pro ně z tohoto činu vyplynuly. Kniha byla přeložena do několika jazyků, v češtině vychází vůbec poprvé. Natalia Gorbaněvská (* 1936) je ruská básnířka a novinářka. V roce 1964 absolvovala Leningradskou univerzitu. V dubnu 1968 vydala první číslo samizdatového periodika Chronika tekuščich sobytij (Kronika současných událostí). Společně se sedmi přáteli se rozhodla protestovat na Rudém náměstí proti sovětské okupaci Československa. Při demonstraci byla zatčena, ale jako matku tříměsíčního syna ji propustili. Ihned začala pracovat na zprávě o protestu a soudním procesu s demonstranty, která vyšla pod názvem Poledne nejprve v samizdatu a krátce nato i v několika jazycích na Západě. V prosinci 1969 byla opět zatčena. O rok později byla prohlášena za duševně nemocnou a umístěna do vězeňské psychiatrické nemocnice v Moskvě a následně v Kazani. Po návratu v roce 1972 se opět zapojila do disidentského hnutí. Pod hrozbou dalšího uvěznění se rozhodla odejít do exilu. Od roku 1975 žije v Paříži, kde se věnuje básnické tvorbě a aktivně vystupuje na obranu lidských práv ve světě. Kniha vychází v koedicii s Ústavem pro studium totalitních režimů.

Hrdinka nového románu Petry Hůlové přijíždí do Čech, aby si vydělala. Příběh Olgy je výpovědí o nelehkém životě v cizí zemi. Vyprávění se pokouší vyrovnat se se stereotypy, týkajícími se jak Ukrajinců, českých zaměstnavatelů a neziskových organizací, tak žánru „gastarbeiterského románu“, který životy svých hrdinů často redukuje na boj za slušnou materiální existenci a rodinné štěstí. V lehce ironickém tónu jsou zde zobrazováni všichni zúčastnění. Hlavní hrdinka není barvotiskovou obětí „zlých Čechů“, ale živou bytostí s vůlí řídit svůj osud navzdory podmínkám, v nichž žije. Prostřednictvím Olžina příběhu poznáváme jak její minulost na Ukrajině, tak širší komunitu pražských imigrantů. Nakonec je ovšem všechno ještě trochu jinak, než si čtenář po celou dobu mohl myslet...

O nové knize Martina C. Putny napsal religionista Ivan O. Štampach ve svém odborném posudku: „Kniha se opírá jak o desítky dobře dokumentovaných položek literatury vyjadřující homosexuální a křesťanské postoje, tak o práce odborníků (teologů, historiků, sociologů, antropologů, etnologů apod.) k tomuto tématu. Autor s jistou mírou zdravé opatrnosti ukazuje v rozporu s oficiálními autoritami římskokatolické a jiných křesťanských církví, ale v kritické návaznosti na Bibli a tradici, jakož i na křesťanské dějiny, že lze dávat přednost stejnému pohlaví a být křesťanem. Nevyslovuje však kategorické soudy, nýbrž spíše ukazuje různá řešení. Návrhy skupin, směrů a jednotlivých aktivistů či teoretiků pouze neregistruje. Hodnotí je aspoň implicite, tím, že je dává do souvislosti a že domýšlí jejich řešení do důsledků.“ Martin C. Putna (* 1968) se odborně zabývá různými aspekty vztahu kultury a náboženství. Vydal mj. knihy Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918 (Torst 1998), Órigenés z Alexandrie. Kapitola z dějin vztahů mezi antikou a křesťanstvím (Torst 2001), Česká katolická literatura v kontextech 1918–1945 (Torst 2010), Obrazy z kulturních dějin americké religiozity (2010), Václav Havel. Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století (2011) a několik dalších monografií. Přednáší na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze.

Po několika letech přichází nakladatelství Torst s novým prozaickým debutem zásadního významu. Román Smrt Múz Marie Michlové (* 1989), studentky historie na pražské Filozofické fakultě, je skvěle napsanou prózou založenou na mimořádně zručně utkané kombinaci fikce a skutečnosti. Hlavní postava románu John Smith kráčí Skotskem první poloviny 19. století po boku tehdejších literárních velikánů, přičemž se jakoby bezděky stane jedním z nich. Celý román je protkán jemným humorem, pramenícím v kontrastu velikánství a všedního běhu života, v náhodách, které mění malé ve velké a naopak. Smithův komentář popisovaných událostí je prostořeký a přímočarý, v jisté natvrdlé bezelstnosti a bezohledné přímosti hlavního hrdiny tkví jedinečné kouzlo. Smith jako by velikány své doby poměřoval jakousi „normalitou“, přičemž i tato normalita je v podstatě nenormální. Kniha vypráví o tom, jak literatura ovlivňuje život, ten pak ovlivňuje literaturu, a ta opět zasahuje do života samotného. Román Smrt Múz zaujme čtenáře vedle mimořádné zábavnosti a čtivosti též neuvěřitelnou hloubkou autorčiných znalostí literárního prostředí dané doby i literatury samotné, dokonce i přímá řeč historických postav románu vychází z jejich skutečných výroků. V současné české próze nemá román Marie Michlové obdobu.

Známý publicista Milan Schulz (* 1930) shrnul ve svém čtivém vyprávění vlastní život, který byl pohnutou a přitom velice zajímavou cestou dvacátým stoletím. Popis své životní pouti pojal v okouzlujícím, poutavém a zábavném duchu. Zachycuje dětství a mládí za první republiky, v předvečer války i během ní; bohémského otce, jehož nejistotu vyvažovala stabilnost a serióznost matky; poválečný rozlet při studiích literatury a ruštiny v době, která přála mládí, ne však zdravému rozumu; literární začátky, pestré prostředí Literárních novin, přitažlivost divadla, v němž se autorsky uplatnil v kabaretu Paravan s J. R. Pickem a v roli dramaturga v Semaforu; poté roli hlavního redaktora nově vzniklého časopisu Orientace. Události konce šedesátých let jej přinutily k odchodu do mnichovského exilu, kde opět stanul ve středu dění: zblízka se seznamujeme s prostředím Svobodné Evropy, v níž Milan Schulz po dlouhá léta působil; s podnětným okruhem lidí kolem opata Anastáze Opaska; s českým exilovým světem a jeho osobnostmi – zejména s Pavlem Tigridem jako jedním z nejbližších Schulzových přátel. Posledních dvacet let s možností návratu do svobodné vlasti představovalo další práci v již přetvořené Svobodné Evropě a četné zážitky cestovatelské. Kniha je doplněna rozsáhlou fotografickou přílohou a jmenným rejstříkem.

Kniha Země Lhostejnost přináší úplný soubor nerýmovaných politických komentářů Karla Kryla z let 1990–93. Je nejen splátkou jednoho z výrazných dluhů, které máme vůči jejímu autorovi, ale i překvapivě aktuálním a výrazným hlasem do diskuse o přítomnosti a budoucnosti české společnosti, politiky a kultury. Krylovy články ukazují, jak mimořádného a vskutku nezávislého politického komentátora v něm česká a slovenská společnost ztratila. Vzhledem k nepřízni rozhlasových a novinových redaktorů na počátku devadesátých let neměl Karel Kryl možnost své publicistické texty představit širší čtenářské a posluchačské obci. I proto jeho komentářů vzniklo mezi léty 1990 a 1993 jen dvacet osm. Dosah regionálních periodik Moravskoslezský den a Znojemsko, v nichž většina těchto textů vyšla, byl minimální. Kniha Země Lhostejnost zásadním způsobem doplňuje obraz zpěváka, skladatele a básníka Karla Kryla. Ukazuje jej jako výsostně politického člověka se širokým vzděláním, záběrem zájmů a tvořivě blízkým vztahem k českému jazyku, který ve své publicistice rozvinul jako málokdo z jeho generace.

Nový svazek Lusobrazilské knihovny přináší vrcholnou divadelní hru jednoho z velikánů portugalského romantismu Almeidy Garretta (1799–1854), která na příběhu Manuela de Sousy Coutinha, hrdého šlechtice s nezlomnou vírou v moc rozumu a životní řád, ukazuje, že ani sebepočestnější život není chráněn před zásahy nevyzpytatelného osudu. Z neřešitelného konfliktu mezi rozumem a citem, ctí a láskou k milované ženě se rodí nový člověk, který pro sebe jediné východisko nalézá v Bohu – dominikán Luís de Sousa, pozdější slavný barokní spisovatel. Přeložila a doprovodnou studii napsala Marie Havlíková.

36. svazek edice Fototorst. Jindřich Marco (1921–2000) byl významný český reportážní a dokumentární fotograf. Nejhodnotnější z jeho díla jsou fotografie z poválečného Berlína, Drážďan, Varšavy, Budapešti a dalších měst zničených během druhé světové války. Jsou na nich zachyceny děsivé trosky paláců, kostelů a domů, zachycují lidské utrpení, zoufalství a strach, ale i naději, že po všech prožitých hrůzách je možno vrátit se k dalšímu životu. Marcovy fotografie nejsou jen dokumenty z daných míst, ale i nadčasově platné výpovědi o válečných hrůzách. Přítomná kniha přináší první důkladný průřez celoživotním Marcovým fotografickým dílem a snaží se tak přispět k docenění autorova významu v dějinách české fotografie dvacátého století. Autorem monografie je historik české fotografie, profesor Vladimír Birgus.

více informací na www.fototorst.com

Filmový režisér Jan Němec (* 1936), tvůrce filmů Démanty noci, O slavnosti a hostech či Noční hovory s matkou, přibližuje v jedenatřiceti originálních povídkách svůj život. Činí tak s velkou sebeironií, je nemilosrdný k sobě i k ostatním. Popisuje bohémský život zasvěcený filmu, kdy se s větším či menším úspěchem pokouší po ohromujícím nástupu v nové vlně československého filmu v šedesátých letech prosadit v této oblasti i po zlomu vyvolaném okupací Československa v roce 1968. Nestandardní osobnost s duší věčného provokatéra žije nestandardní život za všech okolností, v Československu i v exilu, nejprve v Evropě a poté v nově nalezeném domově ve Spojených státech. Povídky sdělují hodně o atmosféře doby i o autorově houževnaté nepoddajnosti, a to i tehdy, když jejich obsahem jsou drobné příhody, milostné pletky, souboje s režimem, zápolení s pokušeními, vtípky i osudové zvraty a bolestné zásahy v podobě smrti. Je na čtenáři, aby posoudil, co z těchto mimořádně čtivých ironických črt psal život, a co fantazie.

V návaznosti na knihu České snění a ve stejné grafické úpravě vychází mimořádně čtivá kniha Pavla Kosatíka, představující klíčové okamžiky českých – politických i kulturních – dějin. Kniha poskytuje dobrý podklad k diskusím o Češích, češství a o českém národním charakteru. Autor zde zachycuje mimo jiné tyto události: Císař Karel IV. odchází, Husité zakládají Tábor, Petr Chelčický opouští bojující husity, Prokop Holý umírá u Lipan, Ferdinand I. Habsburský se stává českým králem, Jezuité v Praze, Albrecht z Valdštejna zakládá nové hlavní město, Rychtář Vavák hovoří s Josefem II., Prusové v Praze, Rainer Maria Rilke opouští Prahu, František Josef I. u nás, Lenin v Praze, T. G. Masaryk umírá v Lánech, Emanuel Moravec se stává mouřenínem, Adolf Opálka odmítá atentát na Heydricha, Přemysl Pitter zahajuje akci Zámky, Ladislav Štoll likviduje Františka Halase, Josef Urválek účtuje s Rudolfem Slánským, Dubček vysvětluje moskevský protokol, Havel píše Husákovi, Miloš Jakeš ve válce s reakcí.

Upravená a rozšířená verze původní makety knihy Cikáni, připravené Josefem Koudelkou a knižním grafikem Milanem Kopřivou v roce 1968. Měla vyjít v Praze roku 1970, Koudelka však v roce 1970 kvůli svým fotografiím sovětské invaze ze srpna 1968 opustil Československo a kniha již nevyšla. Novou, rozšířenou verzi knihy Cikáni tvoří 109 fotografií pořízených v tehdejším Československu (v Čechách, na Moravě, na Slovensku), v Rumunsku, Maďarsku, Francii a Španělsku v letech 1962–1971. Josef Koudelka (* 1938) se od konce šedesátých let věnuje výhradně fotografii. V roce 1975 vyšla kniha Cikáni poprvé, byla to první z více než dvanácti jeho knih, mezi něž patří Exiles (1988), Chaos (1999) a Invaze 68 (2008). Koudelka obdržel za své dílo četná světová ocenění, důležité výstavy jeho fotografického díla se konaly v New Yorku, Londýně, Amsterdamu a Paříži. Autorem doprovodného textu knihy je britský sociolog Will Guy. Sleduje v něm migraci Romů z jejich původní vlasti v severní Indii až k jejich současnému postavení ve světě.

Dlouho očekávané druhé vydání souboru básní významného českého dramatika. Josef Topol je vedle dramat též autorem rozsáhlého básnického díla, čtenářům po desítky let z velké většiny neznámého, přestože se svou hodnotou řadí k tomu nejlepšímu, co v české poezii 20. století vzniklo. Topolova poetika vyrůstá jakoby mimo kontext poválečné české poezie, její zdroje lze vytušit u anglických alžbětinců, Johna Donna či Karla Hynka Máchy a Karla Jaromíra Erbena. Svazek obsahuje celek Topolovy básnické tvorby – verše vznikající od začátku padesátých let do konce let osmdesátých.

Životní příběhy účastníků protestů proti okupaci Československa v roce 1968 ze zemí Varšavské smlouvy ožívají v obsáhlém souboru rozhovorů, který edičně sestavil Adam Hradilek. Cílem publikace je zdokumentovat motivace, účast na protestech a důsledky, které museli protestující nést, a prostřednictvím jejich osobní zkušenosti čtenáři přiblížit každodenní život v zemích sovětského bloku. Osudy demonstrantů z Rudého náměstí, disidentů z východního Německa, Polska, Bulharska a Maďarska doplňují historické studie popisující reakci na okupaci Československa v zemích, které se okupace zúčastnily, a dosud nepublikované dobové fotografie a dokumenty. „Tato kniha přináší pohled na události roku 1968 z velmi neobvyklého úhlu: jejími hlavními hrdiny jsou ‚obyčejní lidé‘, kteří se odvážně postavili proudu ‚velkých dějin‘. ... Aby neupadli v zapomnění, předkládáme tuto knihu,“ píše v úvodu prof. Miloslav Petrusek. Kniha vychází ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů.

Obsáhlý svazek shrnuje v autorčině výběru a uspořádání téměř všechny její eseje o českém a evropském moderním výtvarném umění a literatuře a o japonském umění, myšlení a kultuře. Psány byly v 60. letech česky, po roce 1968 francouzsky. V překladu do češtiny zde tyto zásadní texty vycházejí vůbec poprvé. Kniha svým významem překračuje hranice nejen českého, ale i evropského myšlení o kultuře, umění a světě. Je rozčleněna do oddílů, z nichž každý autorka uvádí vlastním novým úvodním textem. Součástí svazku jsou doslov Marie Langerové, úplná bibliografie díla Věry Linhartové, ediční poznámka Miloslava Topinky a rozsáhlý jmenný rejstřík.

34. svazek edice Fototorst. Fotograf Peter Župník (* 1961 v Levoči) študoval užitú fotografiu na Strednej škole umenia a remesiel v Košiciach a na pražskej FAMU. Od roku 1987 pracuje ako voľný fotograf. V roku 1995 sa presťahoval do Paríža, kde žije a tvorí doteraz. Už počas pobytu v Prahe sa Peter Župník vyprofiloval ako jeden z najvýraznejších členov tzv. slovenskej novej vlny – voľného zoskupenia slovenských fotografov študujúcich v priebehu osemdesiatych rokov na FAMU u profesora Jána Šmoka. Po prvotných pokusoch na poli fotografickej reportáže začal ako jeden z prvých československých fotografov vstupovať do fotografie nenápadným maliarským zásahom, ktorým ju vizuálne aj obsahovo posunul za hranice reality. Fascináciu drobnými, zdanlivo banálnymi predmetmi a prírodninami, v ktorých prostredníctvom detailného pohľadu, malej hĺbky ostrosti a domalieb hľadá skrytú poetiku, najvýraznejšie prejavil vo svojom fotografickom cykle z deväťdesiatych rokov Malé veľké veci. Autorkou sprievodnej štúdie je Lucia L. Fišerová, historička umenia, nezávislá kurátorka a kritička fotografie.

více informací na www.fototorst.com

Čtivě napsaná kniha historika Pavla Kosatíka je věnována kolektivním českým snům 19. a 20. století, které vypovídaly zejména o falešných představách, touhách a iluzích, které Češi měli o sobě samých. Sny, které Kosatík zkoumá, popisuje a představuje čtenářům jsou: Sen o Slovensku, Sen o cestě na jih, Sen o pravlasti, Sen o tělesné zdatnosti, Sen o vyhraných bitvách, Sen o Lužici, Sen o Rusku, Sen o SSSR, Sen o moři, Sen o koloniích, Sen o státě pro 40 milionů lidí, Sen o Rukopisech, Sen o životě bez Němců, Sen o novém náboženství, Sen o jazyce, Sen o Podkarpatské Rusi. Kosatík vlídně, vtipně a přitom naléhavě ukazuje, jak mnohé z těchto snů vedly český národ k tragickým koncům a snaží se apelovat na střídmost a rozvahu v naší národní sebereflexi. Kniha je doplněna desítkami unikátních obrázků, které podtrhují mnohdy bizarní, někdy ale i dojemný rozměr snů, které český národ snil v uplynulých sto padesáti letech.

33. svazek edice Fototorst. Fotograf Ivan Pinkava (* 1961) si během takřka třiceti let vytvořil vlastní, svébytný vizuální jazyk, který lze ztotožnit s jeho vlastním uvažováním o světě. Figury a zátiší se v autorově díle prolínají, jsou aktualizovaným zrcadlením hlubších myšlenkových procesů navázaných na řeč tradiční západní kultury. Fotograf cíleně vstupuje do známých ikonografických situací, aby je – někde nepatrně, jinde radikálně – pozměnil, zpřeházel, přejmenoval, vyprázdnil, zastřel nebo jim dal vyniknout v jiném osvětlení. Pinkava rozostřuje konvenční významy skryté za jmény antických a biblických postav. Za dějinnými kulisami nachází cosi společného, platného pro současnost i budoucnost – předobrazy lidské nejistoty pramenící z vlastní tělesné pomíjivosti. Autorem monografie je historik umění, výtvarný kritik a kurátor Petr Vaňous.

více informací na www.fototorst.com

31. svazek edice Fototorst. Jan Reich (* 1942) je pokračovatelem české fotografické tradice spojené se jménem Josefa Sudka. V počátcích se věnoval zátiší, portrétu i dokumentu. Vytvořil cyklus portrétů cirkusáků a sérii mometek Paříže. Od 70. let se přiklání k fotografování venkovské a městské krajiny. Fascinuje ho svět mizejících pražských periferií i vesnických tradic, dlouhá léta dokumentuje krajinu Sedlčanska, jež se stala jeho druhým domovem. Pracuje se starými velkoformátovými fotoaparáty, jeho doménou je hledání smysluplných hodnot ukrytých v krajině, lidských sídlech i setkáních. Jeho kniha Bohemia, oceněná cenou Magnesia litera, mapuje významné domácí historické a architektonické památky.

více informací na www.fototorst.com