Co všechno její oči musely vidět

Lidové noviny, 2.6.2005

Ondřej Horák

Student hindštiny Zdeněk Štipl vydal prozaický debut o nepokojích v Indii

Po „výjezdních“ románech Petry Hůlové a Tomáše Kolského přichází nakladatelství Torst s další „exotickou“ prózou. Zatímco Petra Hůlová se v románu pokusila přiblížit život v Mongolsku a Tomáš Kolský současný Izrael, Zdeněk Štipl (1976) nás zavádí do Indie.

V oblasti Gudžarát se v roce 2002 strhly nepokoje mezi hinduisty a muslimy. Spouštěcím mechanismem se stal požadavek hinduistů na znovuvybudování Rámova chrámu. Na tomto místě však do jisté doby stála muslimská mešita. „Masová kampaň za navrácení posvátného místa hinduistům probíhala v několika vlnách a v prosinci 1992 vyvrcholila spontánním útokem na mešitu. Dav hinduistických aktivistů tehdy prorazil policejní zátarasy a během pár hodin Báburovu mešitu doslova rozebral,“ píše autor ve faktografickém doslovu.

Nádech a výdech

Samotná próza je vyprávěna z pohledu dospívajícího děvčete, které společně s kamarádkami Sunítou a Alíjou vzhlížejí ke Gítáben. Tato postava měla předobraz ve skutečnosti: „Příkladem za mnohé může být Gítáben, osmadvacetiletá hinduistka z Ahmadábádu, která byla 24. března za denního světla ubita železnou tyčí. Pokoušela se zabránit tomu, aby dav, složený převážně z bezprostředních sousedů, napadl jejího muslimského přítele, s nímž plánovala uzavřít sňatek.“

Štipl příběh, který začíná popisem poklidného životaběhu, kulminuje pogromem a končí v utečeneckém táboře, rozdělil do pěti kapitol. První kapitoly útlé prózy skládají celek: Nadechnutí, Zadržení dechu, Vydechnutí. K této trojici autor ještě připojil Ticho, nebo prázdnota? a Epilog (O tři měsíce později).

Debutující Zdeněk Štipl, který studuje na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy sanskrt a hindštinu, se představuje jako pokorný a uměřený vypravěč.

Snaží se „pouze“ sloužit svému příběhu a do značné míry se mu také daří vcítit do nahlížení světa mladou dívkou: „Jen kousek ode mě drželi dva muži Šebánu. Znám ji moc dobře, je jenom o málo starší, než jsem já, bydlí hned vedle Alíji. Ležela na zádech, jeden muž se na ní zmítal, hluboko se do ní tlačil a vyvracel jí stehna. Druhý muž jí klečel nad ústy. Rukama přimačkával čelo k zemi, aby se nemohla ani trochu pohnout, dusil ji tím, co mu trčelo z kalhot, hrubě to do ní vrážel ještě i dlouho potom, co začala dávit a ven z úst se vydrala krvavě šedá pěna.“

Knihy mladých autorů z „exotických“ prostředí přinášejí zajímavé téma do diskuse: Vznikla zde skutečně poptávka po takto lokalizovaných prózách, nebo mladá generace zkrátka již nevnímá triviální dělení světa: na tu naši krajinu českou, důvěrně známou na jedné straně, a na země, které jsou „tam někde daleko“, neproniknutelně cizí, na straně druhé?

Ještě daleko silněji než u jiných debutantů se však vkrádá otázka, jak bude tvorba těchto mladých autorů pokračovat. Zůstanou i nadále za hranicemi českých všední dní? Neztratí při absenci „exotičnosti“ svůj hlavní trumf? Petra Hůlová se v druhé knize Přes matný sklo „vrátila“ do pražského prostředí a úspěch Paměti mojí babičce nezopakovala. Na to, jak se s tímto problémem vypořádá Zdeněk Štipl, si budeme muset počkat.

HODNOCENÍ LN ****