Vše to viděla, vše si pamatuje. Ale kde zůstal bratr?

MF Dnes, 10.6.2005

Josef Chuchma

Nabízí se takové srovnání samo sebou: před třemi lety pražský Torst vydal Petře Hůlové (1979) do Mongolská situovaný román Paměť mojí babičce, předloni Tomáši Kolskému (1978) prózu Ruthie a barevnost světa, která se převážně odehrává v současném Izraeli, a nyní Zdenku Stiplovi (1976) novelu Oči zavřít jsem nemohla, která byla inspirována střety mezi muslimy a hinduisty, k nimž došlo v Indii počátkem roku 2002.

Obecně se říká, že „tři už jsou důkaz“ jenže v tomto případě čeho vlastně? Toho, že mladým českým prozaikům je těsná tuzemská realita? A že atmosféry a události, které je vybízejí k psaní, pro ně přicházejí ze vzdálených a vskutku zjitřených končin? S takovou hypotézou nakládejme velmi opatrně! Uvědomme si, kolik prozaických debutů zde vychází a že při jiné skladbě knih bychom mohli vyvozovat i něco zcela jiného. Nicméně rovněž tato relativizace má své hranice: je těžko popiratelným faktem, že u prvotin, jež v Česku vycházely například před dvaceti lety, byla taková námětová rozprostraně-nost nepředstavitelná; spisovatelé, kteří v námětech těžili ze současnosti, se vesměs zmateně zmítali v prostoru, jehož horizont končil u Aše.

Vypravěčkou novely Oči zavřít jsem musela je dospívající křesťansky založená dívka, která se pohybuje v prostředí blíže neurčené indické vesnice a nedalekého města, v nichž se potýkají nábožensky a kulturně odlišné živly: především hinduistický a muslimský. S náhlostí a silou přírodní katastrofy se vzedme vlna násilí; ve vesnici se objevují neznámí muži, domy začínají hořet, hrdinka se skrývá po lesích a je svědkem ukrutností, které v jejím vědomí už navždy zůstanou. Ale právě proto je rozhodnuta nenechat si těmi sváry uzmout blízké vztahy s dívkami Sunitou a Alíjou – navzdory jejich náboženské odlišnosti.

Zdeněk Štipl píše koncentrovaně. Popisy přírodních scenérií by sotva vykreslil tak uchopitelně (nikoliv popisně!), kdyby v Indii delší čas nepobýval. V nejdramatičtějších partiích má jeho novela téměř akční ráz, ale nenechává se svést k líčení prvoplánově „thrillerovému“ vždy drží optiku vypravěč-ky. Štiplův styl je „nenápadně“ přesný. Avšak orientace v jeho textu není pro našince bez problémů. Reálie indického života (například součásti oblečení) nechává zasvěcený autor bez vysvětlení. Jistě, má to logiku vypravěčina pohledu, jenže to působí trochu paradoxně v sousedství obsáhlého doslovu, v němž Štipl detailně vysvětluje společenské pozadí tragických událostí, z nichž zlomek zbe-letrizoval. Objasnění některých termínů ve formě slovníčku by tudíž nebylo o nic méně na místě. Ale to byl úkol i pro redakci svazku. Na její vrub je také třeba přičíst absenci jakýchkoliv informací o novele na obálce paperbacku.

A jedna ne právě malá pochybnost na závěr. Hrdince při útěku z domu matka svěří do péče malého bratra. Vypravěčka jej zanechá v tmavém lese a už se o něm do konce knihy ani nezmíní. Jde o (povážlivé) autorské nedokončení jednoho motivu? Nebo toto „ponechání“ máme číst jako výraz vypravěččiny žárlivosti, že po narození bratra se s ní matka nemazlila tolik jako dřív? Jestliže tuhle motivaci Štipl chtěl sdělit, vyslal pramálo srozumitelných signálů o temném místě v duši dívky, která přitom svůj monolog končí humanistickým přesvědčením, že „naše ruce se nerozpojí, i kdyby jimi všichni silou cloumali, pevně se budeme držet a zůstaneme spolu. Vždycky. My tři. Sunita, Alíja a já“. S bratrem se tu už nějak nepočítá.