Noční práce je přikrytá podivnou tmou

MF Dnes, 19. 11. 2001

Josef Chuchma

Poslední próza Jáchyma Topola (1962) vyšla před šesti lety – román Anděl. Nestal se tedy literárním výrobcem, který pravidelně produkuje, neboť je to lukrativní pro spisovatele i nakladatele. Přesto je Topol poměrně širokým čtenářským okruhem brán stále v potaz, na jeho texty se čeká. Kromě toho jsou jeho díla překládána, například do němčiny. Je to dobrá pozice, již podporuje docela zajímavý paradox: Jáchym Topol je vnímán jako eruptivní autorský typ, jako přitažlivý pražský živel, ačkoliv počet jeho knih tomu vůbec neodpovídá. Onu živelnost nejspíš sugeruje řečový proud hovorového jazyka – ten zaplavuje jak autorovy literární texty, tak jeho publicistické projevy, zejména interview. Ovšem nová próza, román Noční práce, zpochybňuje tuto ustálenou, ale ve skutečnosti už předtím vcelku vratkou charakteristiku Jáchyma Topola jako svého druhu přírodního úkazu. Topol, hltač knih, tvoří vědoměji, než se chce věřit. Že dříve psával i „nakopnut“ alkoholem, to nic na tom nemění; zdroje jeho kreativity jsou – a podobně tomu bylo u Hrabala včetně pití – kultivovány, tvarovány a průběžně přiživovány sčetlostí až zběsilou. V tomto bodě se Topol podstatně odlišuje od „primitivů“ typu Ivana Landsmanna, byť by možná mohli být vnímáni jako tvůrci téže chrlivé ražby.

Slova jako údery

Na první pohled se nezměnilo téměř nic. Noční práce se jeví jako další autorovo spontánní, a přitom suverénní vypravěčské gesto. Věty se snad ještě zkrátily, jsou odsekávány nikoli proto, aby vytvořily dojem klipovitosti a roztěkanosti, nýbrž právě z opačného důvodu – aby údery slov měly dlouhý dozvuk jako rány sekyrou ve ztišeném lese; dozvuk zvukomalebný i významový. Jáchym Topol specificky a pro sebe také vlastně již typicky napíná výrazivo: nehledanými, zdánlivě zcela obyčejnými, ve skutečnosti kdesi v jazykovém vesmíru inspirovaně nahmátnutými slovy vytváří svět, který je téměř jako náš, až na to, že prasíly, jež jinak pouze tušíme či umlčujeme, se v jeho prózách ztělesňují v animálních situacích nebo v poněkud uhnutých zjevech – na člověku je pak cosi zvířecího, na zvířeti zase cosi lidského. Dobře rozeznáme, že Noční práce se odehrává v osmašedesátém roce, kdy do Československa vtrhli „Rusáci“, že převažujícím dějištěm je jakási česká vesnice nacházející se kdesi v blízkosti hranic s Němci a Poláky, do níž jsou „uklizeni“ Pražáci Ondřej a Kamil Lipkovi, synové matky-alkoholičky a otce, jenž od nich odešel. Ale jakákoliv reálnost a realističnost je zpochybňována drobnými zázraky, záhadnými úkazy, vidinami; text je navíc zahušťován přesmyky časovými i prostorovými. Tak kupříkladu otec dospívajícího Ondry a po sražení autem částečně nemohoucího „Malýho“ (především tak je v textu označován Kamil) vymyslel jakési strojky, jež byly instalovány do všech domácností a měly poskytovat nějaká důležitá data, ale po okupaci byly ty přístroje likvidovány a po otci-vynálezci pátrali interventi. Jakmile se zhruba v pětině románu hoši probudí poprvé na vesnici, prostor románu se počne „zmagičťovat“, malström vyprávění už může pozřít prakticky cokoliv a dílo se pozvolna stává podobenstvím. Jenže čeho?

Profesionální práce

Jáchym Topol v rozhovorech hovoří o novince jako o svém dosud nejlepším díle, jako o své první opravdové knize. Tomuto pocitu lze při četbě Noční práce, jež vznikala loni a letos, celkem rozumět, ale bohužel trochu jinak, než to při interview míní Jáchym Topol. V Andělovi se autor dotkl hranic možností své spontánnosti v tom smyslu, že uvolněný řečový proud už už hrozil převalit se v machu, kdy svůdná slovní samoplodivost si vystačí s literárně pouze „ozvláštněným“, ve skutečnosti však jen publicisticky plochým uchopením reality. Myslím, že blízkost tomuto nebezpečí si Topol dobře uvědomoval, stejně jako to, že prozatím vyčerpal „městské“ reflektování idejí a současnosti, které přinesl v Andělovi i předtím v povídce Výlet k nádražní hale (1994) a v objemném románu Sestra (1994). Ponor do dávnější minulosti jak vlastní (Jáchym s mladším bratrem Filipem odjížděl o prázdninách z Prahy do Poříčí nad Sázavou a tam prožívali různá dobrodružství), tak i do historie českého národa byl možná autorsky pociťován jako osvobodivé vymanění se z již zavedených kolejí a šťastné tvoření románového světa, jenž není tolik odvislý od momentálních stavů spisovatele a společnosti a který vzniká sám ze sebe. A opravdu: mnohé partie jsou vynikající evokací dětských her, zbabělosti dospělých, české polovičatosti, venkovské atmosféry těsného sousedství a omezeného soukromí i mnohého dalšího. Úhrnný smysl se ovšem ztrácí, rozbíjí se v lese literárně dobře rostlých jednotlivin, rozpíjí se v mlhavé realitě vesnice. Hlavním hrdinou Noční práce je nakonec jazyk a styl, jež živorodou tkáň příběhu a postav překrývají jako skleněný poklop či ochranná fólie. Skoro by se chtělo tvrdit, že Jáchym Topol postrádá téma, že nemá vlastně o čem psát, ač nic neumí lépe než právě psát. Avšak tak daleko zase nepůjdeme, vykročíme dílu vstříc a řekneme toto: autor se pokusil stvořit cosi na způsob mýtu – vyprávění bezprostředně silné, nezávisící na původní podobě věcí (tedy původních a historicky reálných dějů), ale vyjevující jejich pravou podstatu. Avšak artikulace takového mytického vyprávění žádá nejen stylistickou dovednost a intuitivní vnoření se do času, nýbrž také hluboký rozmysl, který pomůže vyjevit jednotu světa při veškeré její rozpornosti. V Noční práci tak zůstává až příliš tušeného a ponechaného samo sobě na pospas, a na druhou stranu je to román poněkud literátský a profesionálně odvedený v tom méně šťastném významu.