Do mého psaní se promítají zkušenosti širší rodiny

Revue Politika, 8/2004

Josef Mlejnek (rozhovor)

Anna Zonová se narodila 24. dubna 1962 v Nižném Komárniku na východním Slovensku. V letech 1981–1985 vystudovala stavební fakultu VUT v Brně. V letech 1994–2003 připravovala výstavy současného výtvarného umění v kostele Povýšení svatého Kříže v Moravském Berouně, kde trvale žije. Působí jako kurátorka výstav spřízněného okruhu výtvarníků a spolupracuje s Literárními novinami. V roce 2001 jí v nakladatelství Petrov v Brně vyšla kniha povídek Červené botičky a v nakladatelství Torst jí vychází román Za trest a za odměnu, z něhož přinášíme ukázky.

Moravské Sudety – jsou vnímány jako místo vyhnání, po němž jedni, ti vyhnaní, vzdychají jako po ztracené vlasti, zatímco ti, co přišli po nich, je vnímají jako místo svého vyhnanství. Tak nějak si tento kraj definuje hned v úvodu knihy Za trest a za odměnu jedna z postav. Je to také tvoje stanovisko?

Není. Zajímalo mě obecně jestli jedno území, a nemusí jít pouze o nějaké konkrétně nazvané místo, může být pro někoho místem, kde je vyhnán za trest a pro druhého místem odměny. Výchozí pozice obou je asi jasná – někdo jde z lepších podmínek do horších a opačně. Metodu párové kategorie jsem použila i u vtahů – rodičů, sourozenců, milenců, partnerů a dále. Vystavěla jsem tak základní kostru knihy.

Při četbě tvých próz je ovšem cítit z jednotlivých postav zvláštní vykořeněnost. Souvisí to s osudy lidí, kteří jsou sice odsud, ale své kořeny mají jinde?

Ne. Promítám si zkušenosti naší širší rodiny. Od nepaměti jsme se někam přesouvali za prací, a je tomu tak dodnes. Z Polska na Slovensko, ze Slovenska do USA, Řecka, Itálie, Čech. Pokud jsem byla venku, cítila jsem se dobře i tam. Nemám vazbu přímo na nějaký konkrétní kopec nebo potok.

Tvoji rodiče sem přišli z východního Slovenska už v padesátých letech. Ty ses přesto narodila v Nižném Komárníku – je za tím nějaká složitost?

Žádné tajemství v tom není. Maminka tam odjela na dovolenou a já jsem přišla na svět o trochu dřív, než se předpokládalo.

Píše-li člověk, musí být k některým věcem vybaven přímo seismickou citlivostí. Uvědomuješ si, jak do tvé vlastní paměti vstupuje jakási rodová předpaměť?

Nemám mnoho vzpomínek, které by se vázaly na mé prarodiče a další příbuzné z východního Slovenska a USA. Navštěvovali jsme se velice málo. Spíše mám události zprostředkované z vyprávění rodičů. Určitou hlubší návaznost možná pociťuji ve svém nomádství, přičemž se nemusí jednat o reálnou a častou změnu míst. Dále je to pocit příslušnosti k Rusínům.

Žiješ v Moravském Berouně, nedaleko odsud jsi prožila dětství. V čem pro tebe spočívá zvláštnost právě tohoto kraje?

Předpokládám, že se mě ptáš na zvláštnost severomoravských Sudet ve vztahu k ostatním místům naší země a nikoliv například k saharské Africe. Takže: Půda tu má světle hnědou barvu, někdy až do žluta. Na rozdíl od sousední Hané, kde je barva země blízká černé. Lesy jsou zde převážně jehličnaté, takže při pohledu na ně vidíš modro černou souvislou plochu, z větší vzdálenosti podobnou skalám. Nejkontrastnější se mi zdá porovnání s porosty na jižní Moravě. Tam je plocha lesa žlutozelená a prosvětlená. Skalnatá hmota zdejších lesů vytváří podivný tajemný a zdánlivě neproniknutelný prostor, někdy vlivem večerního světla až hrůzostrašný. Když k tlumené barevnosti přidáš chladné počasí osm měsíců v roce a vyšší nadmořskou výšku hornatého území, plynou z toho tvrdší podmínky k životu – horší dostupnost z centra i k centru, obtížnější přístup k běžným technologiím, řídkost osídlení, nízká vzdělanost, chudoba...

Drsný kraj, drsní lidé?

U nás se sešli lidé různých národností, jazyků, náboženství, zvyků a žijí tu přes půl století, společně s malou částí původních obyvatel. Shodou okolností jsem v minulém týdnu četla údaje k propagačnímu katalogu přehrady Slezská Harta pojednávající mimo jiné o historii zdejších sídel. Veselo tu nebývalo ani v předchozích stoletích. V textech se často opakují údaje – vesnice v patnáctém a šestnáctém století opuštěna, nové osídlení zaznamenáno po půl století. Příznivé podmínky k trvalému žití tady nebyly nikdy.

Studovala jsi v Brně, technický obor dokonce. Co tě přivedlo k tomu, žes odolala kouzlu metropole a vrátila ses sem?

Brno se mi nezdálo výrazně odlišnější od mé vesnice. Snad jen v tom, že je větší a život v něm pomalejší a blahobytnější. Provdala jsem se za muže odsud a vrátila se.

A co vlastně rozhodlo o tom, že ses nakonec stala „inženýrkou lidských duší"?

Zpětně si myslím, že nasměrování k psaní hodně ovlivnilo prostředí stavební průmyslovky v Opavě. Měla jsem tam jednu nepříjemnou zkušenost, když mi jeden z kantorů zcela předělal text a ještě ho i otisknul. Z mého článku zůstalo jen jméno a z kritické úvahy vznikla agitka. Byl z toho pak i nějaký problém, protože – znáš to – šla jsem protestovat k řediteli, ten mě „přiškrcoval“ a tak dále. Kantor už zemřel a mě i po těch letech, když si všechno vybavím, je nepříjemně. Možná to aspoň bylo dobré k tomu, že jsem se rychle vyléčila z přehnané chuti publikovat.

Stavební průmyslovka, to asi nebylo zrovna ideální prostředí?

Ale právě na té průmyslovce jsem měla skvělou češtinářku Zdeňku Nešporovou. Hodně mě ovlivnila při výběru četby, byla výbornou partnerkou pro výměnu názorů – nějak tak bych nazvala její zkoušení. Vlastně i teď si vybavuji její hlas, když nám četla ukázky z Vladimíra Holana, Josefa Hory. Některé autory jednoduše přecházela s tím, že kdo chce, ať si přečte, jak literatura nemá vypadat. Kamarádka chodila ve stejné době na gymnázium a češtinu si tam zakusila v té nejméně příjemné podobě – od biflování přes povinnou četbu po rozbor děl socialistického realismu. Mohlo to se mnou dopadnout i takto, tedy nepoměrně hůř. Navíc učitel deskriptivy Karel Holeš se věnoval vážné hudbě, takže nám občas zpestřil hodiny a lákal nás do pěveckého sboru, který dirigoval. Kantorovi na statiku a beton jsme zase stále pomáhali někam stěhovat cimbál a on se nám v hodině svěřoval, že ho nechtějí nechat hrát v USA. Je ovšem pravda, že mě češtinářka i deskriptivář navnaďovali, abych dál pokračovala v nějakém humanitním oboru. Když ale volíš v určitých podmínkách technický obor, zbavíš se částečně takové té dotíravé osamělosti. Koneckonců při statickém výpočtu nemusíš diskutovat s okolím, ani mít jeho souhlas.

Ve zdejší krajině i architektuře lze vystopovat dvě devastační vlny. Tu hlavní způsobil patrně takzvaný odsun, druhou komunismus – někdy se to i prolíná. Jaká je možná náprava?

Jsem nucena ti oponovat v určení devastačních vln. Za hlavní devastační vlnu považuji komunismus a to, že lidem neumožnil pracovat na původně přidělené půdě a živnostech. Cenu za půdu si nevybavuji, ale některé domy spláceli dosídlenci také dvacet let. Lidé, kteří sem přišli po válce, by o tohle území pečovali stejně dobře jako ti vysídlení. Protože sem přišla převážná část těch poctivých a zvyklých pracovat. Nenadržuji tím svým blízkým. Mamince bylo po válce sedm let, takže není řeč o ní. Stále dokola se oficiálně vytahují činy lůzy, její zastoupení zde se však neliší od společnosti ve vnitrozemí. Pokud se přetřásá devastace a bourání domů, nějak se zapomíná na to, že z těch prostých lidí by si nikdo dům nezničil a nezboural. Na úlohu státních statků se jako by zapomnělo. Přitom právě statky „opečovávaly“ nemovitosti, které nebyly obydleny a využívány a jejich správa spočívala v demolicích. Sousední Horní Loděnice měla vedení statku v Olomouci a ve Šternberku. Tím chci jen přejít na analogickou situaci po roce 1989. Co nestihl minulý režim, dokončuje ten stávající. Zde je i po čtrnácti letech půda a řada objektů ve vlastnictví státu a institucí nové péče je Pozemkový fond. Péče je tak důkladná, včetně pomocí některých zákonů, že většina zdejších obcí a obyvatel má velice ztížené podmínky k sebemenšímu rozvoji. A k současným demolicím? Když se zmíním jen o sakrálních stavbách ve správě Pozemkového fondu – tak za poslední období zde bylo odstraněno deset kostelů. Přežily přitom válku, komunismus...

Dříve kostel Povýšení svatého Kříže, nyní výstavní síň – důkaz, že existuje i lepší úděl sakrálních staveb.

Tento berounský kostel sloužil do počátku devadesátých let jako skladiště drobných provozoven a byl značně zdevastovaný. V té době jsem působila na radnici a kostel se podařilo prodat za cenu poplatků a daně církvi. Sehnali jsme nějaké dotace na vnější úpravy a v letech 1994–2003 jsme začali pořádat výstavy současného umění, v průměru tři čtyři ročně. Drobnější díla, například Reynkovy grafiky, byla vystavována v objektu fary a ve farním kostele. Iniciátorem všech výstav byl sochař a malíř Lubomír Dostál. On už v osmdesátých letech spolupořádal výstavu Objekt a voda v Hranicích. Z neoficiálních akcí například výstavu Kilo hlíny, která přešla z doby totalitní až do posttotalitní – uspořádal ji na Sovinci, v Galerii H v Kostelci nad Černými Lesy a v opavském muzeu. V Berouně jsme na jeho práci jen navázali. Zajišťovali jsme spolu výtvarné expozice a místní farář se orientoval na koncerty barokní hudby.

Jaký pro tebe měla příprava výstav smysl? Letos jste zatím žádnou výstavu neuspořádali. Má to znamenat, že všechno skončilo?

Kromě toho, že jsem si mohla zajít na výstavu v libovolnou hodinu a nerušila mě žádná průvodkyně, se nám, doufám, podařilo zpřístupnit některá dobrá díla širšímu okruhu lidí.

Výstavou objektů Ivana Tlustého v loňském roce jsme velké výstavnictví opustili. Velké ve smyslu vysoké tonáže. Nebylo totiž výjimkou, že jsme zde měli dvanáctitunový objekt Jana Amrůze Den a Noc. Monumenty teď necháme odpovídajícím, stejně velkým institucím.