Ženy a muži z konce světa

Lidové noviny, 5.11.2004

Dana Packová

Moravská prozaička Anna Zonová (nar. 1962) zatím knižně vydala jen knihu povídek. Přesto je její románový debut zdařilý.

Pro Lise, Terezu, Jozefa i Marka, hlavní postavy a vypravěče románu Za trest a za odměnu, je „koncem světa“ zapadákov v bývalých moravských Sudetech. Tady není nic, jen „únava z beznaděje“, která se dá na chvíli zahnat prášky, alkoholem a sexem. Jedno jak a s kým... „Odsud se přece nikdo nevybabře,“ myslí si všichni, ať se tu narodili, nebo odněkud přišli. Většinou nedobrovolně.

Lise sem byla vysídlena po válce a popravě manžela, vysokého stranického funkcionáře. Postavení jejího muže, peníze, šperky i služka pro ni byly samozřejmostí. O všechno přišla. A alou do továrny, špíny a smradu. Taková nespravedlnost! Proč teď musejí tu rovnost zkoušet právě na ní, vzdělané a uvědomělé soudružce? K dovršení všeho na Lise spáchala „třídní“ zradu plebejská Tereza, když si vzala jejího syna. Nuzačka, ani nevaří, manžela do Moskvy na velvyslanectví nenásleduje. A těch knížek, co přečte! Terezin bratr Jozef, to budižkničemu, je jenom pijan a povaleč. Škoda mluvit. Ještě že za všech okolností disciplinovaná Lise neví nic o Terezině milenci. Marek je básník a živel. Chlap, který do Terezina života konečně vnesl něco pořádného a nejen „kvalitní koitus“. Hrdina, co v románech umírá příliš brzo.

Lise rámuje celý příběh a patří mezi jeho nejvýraznější postavy. I proto, že je nejstarší. Ve své omezenosti je totiž v podstatě šťastná. Jí stačí, že manžel bojoval a zemřel za „správnou“ věc. Vždyť oni se přece řídili heslem „nejprve strana, potom soukromí“. Je hrdá, že si s těmi primitivními dělníky a vesničany nezadala. A že syna konečně zpracovala proti jeho ženě: „Najdeš si vhodnější....Na své úrovni. Z velvyslanectví nebo ministerstva.“

V protikladu k obludné postavě komunistky-maloměšťačky stojí Tereza, mladá žena, jíž se rozpadá snad úplně všechno: „vlasy, rty, zuby, manželství“. U Terezy se autorka soustřeďuje na hluboký vnitřní život, hořkost, nespokojenost i detailní tělesnost. Jedním slovem ženskost, které víc rozumí.

Muži v podání Anny Zonové totiž vycházejí poněkud ploše: Marek na malém prostoru funguje spíš jako vysněný stroj k dosažení vrcholu ženských slastí. Smolařský bratr Jozef nikdy nemá nic ze sebe ("to mám od mamči"). Tento naivní prosťáček je nakonec ze všech postav nejdojemnější. Inu, co obyčejný chlap potřebuje? Po těžké práci (když ji má) se najíst a napít, pomilovat. Někam patřit. Mít rád. Jenže ono se nic z toho nevydařilo, a tak mu zbývá jen pití a fetování. Kdo je na tom hůř: on, vypitý invalida, anebo jeho sestra Tereza, která má sice školy, pořádnou práci i dobře situovaného muže, ale stejně není šťastná? Ani ona nemá sílu se odsud „vyhrabat“.

Ženské postavy zvládla autorka výborně: Lise je upjatá, dogmatická a mluví spisovně. Tereza, soustředěná na svou sexualitu, se vyjadřuje bezprostředně, hravě i sprostě. Mužským hrdinům jako by chyběly přiměřené výrazy. Jozef se navenek projevuje jako bezelstně vulgární mudrlant, ale přemýšlí složitěji, než by odpovídalo jeho mentalitě. A básník Marek je vůbec takový nijaký.

Románová prvotina Anny Zonové je jednou z nejpozoruhodnějších českých knih roku 2004. Proto zásadní výtka patří nakladatelské redakci: zatímco místy mnohomluvnému textu mohla pomoci škrty, gramatické a pravopisné chyby měla zkrátka opravit.