Není to štěstí, ale je to život

Respekt, 15.11.2004

Tomáš Weiss

Pozoruhodný román Anny Zonová o české moderní historii

Původní profesí stavební inženýrka Anna Zonová (1962) vydala letos svoji druhou knihu, román Za trest a za odměnu. Oproti jejímu povídkovému debutu Červené botičky nelze přehlédnout až neuvěřitelný posun v kvalitě jazyka. Od v podstatě tuctového příběhu, který vypráví sice stylově čistě, ale sterilně, k strhujícímu textu s nebývalou dynamikou, expresivitou a překvapivou stavbou vět. Prakticky neznámé autorce se podařilo napsat román, kterým se přiřadila k tomu nejlepšímu ze současné české prózy, ke knihám Jáchyma Topola, Jana Balabána, Petry Hůlové nebo Petra Payna.

Tři hlasy

Navenek je kniha Za trest a za odměnu pouze freskou nesouvisejících tragických gagů naší poválečné historie. Vnitřně je ale pevně spojuje motiv trestu a odměny v lidském životě. Vtipálek osud obojí rozdává podle vlastní logiky – uběhne několik let a odměna se ukáže být trestem, a naopak. A to jak ve společenském, tak privátním rozměru.

Vyprávění Zonová svěřila několika průvodcům, divák má tak bojiště osvícené z více stran.

Lise, žena komunistického pohlavára, je jedním z hlasů. Spolu s manželem vzali komunismus vážně. Po válce začali budovat lepší svět – bez Němců, bez Židů, bez církve a bez zrádců všeho druhu. Byli odměněni mocí nad druhými. Odměněni možností snadno žít a vymýšlet blahobyt pro dělníky a rolníky stejně jako efektivní způsob poprav nepohodlných. Najednou je ale všechno jinak. Manžel Lise René je popraven svými soudruhy přesně podle svých vlastních instrukcí a Lise je za trest odsunuta do Moravských Sudet. Ocitá se tak v místě, odkud předtím se stranou – za trest – vyhnala Němce. Ve fabrice si může nechat o luxusu ideových stranických salonů jen zdát. Špína, surovost, zima a lůza. „Pro tyhle jsme se tak obětovali?...My jsme bojovali za ideu, a tahle spodina s ní přece nemá nic společného. Dělnická spodina. Jenže, jak jsem se tu octla? Mezi nimi? V první bojové linii práce. Ne, takhle jsem si to opravdu nepředstavovala. Že mne sem vyženou. Takhle ne.“

Lise je komunistka jako řemen, ale přesto v pestré společnosti Sudet nahlédne alespoň pár dílčích věcí. Tady, mezi těmi, kteří jsou zde podobně jako ona za trest, a těmi, kteří se mohli za odměnu nastěhovat do prázdných domů po vyhnaných Němcích, jí dojdou alespoň některé „maličkosti“. Například, že stranicky ordinovaná budovatelská radost z práce, je vlastně jen koloběh utrpení, námahy a obtíží. „Každodenní ubíjení těla i toho, co zbylo z duše. To nemůže nikoho povznášet. Únava z beznaděje se dá na chvíli ošálit. Nejlépe alkoholem, prášky, striptýzem. Nebo imitací milostného vztahu.“ Lise se dál a dál přehrabuje ve svých komunistických vzpomínkách. Z toho odporně naivního vzpomínání běhá mráz po zádech. Vulgarita a život ze dne na den bez vznešených cílů, tak, jak ho praktikují holky od strojů a od krav, je čtenáři čím dál sympatičtější.

Dalším vypravěčem je Jozef. Prosťáček chlap, který podává raport o tom, jak to mezi lidmi na vesnici chodí. Narození, smrt blízkých, odvoz přestárlých do domova důchodců, nábor Svědků Jehovových, pokusy vyzkoušet si sex, polistopadová nálada v české hospodě, první organizovaný výlet vesnice do Vídně. Jozef je zkrachovalý student vojenského gymnázia, alkoholik se spoustou tragikomických historek, které buď sám zažil, nebo které si zapamatoval od „mamči, taťky nebo babči“. Jeho příhody působí jako hardcorový výbor od Haška nebo proslovy strýce Pepina zbavené poetizujícího pábení. Jeho trestem a odměnou zároveň je jeho omezenost. Směšná i dojemná. Jozef je průvodce po vlastním osudu a jaksi mimoděk i autor nezromantizovaného hospodského bedekru moderními českými dějinami.

Trest, či odměna?

S třetím výrazným vypravěčem kaleidoskopického románu se dostáváme do současnosti. Tereza je chytrá, vzdělaná žena, bez iluzí. Její manželství s Rudolfem (synem Lise, který byl za popravu otce po revoluci odměněn místem na moskevském velvyslanectví) je formální a sex fyziologická potřeba, kterou je nutné uspokojit. Půjčuje si k tomu chlapa svojí kamarádky. Upřímné a silné vztahy nahrazuje tělesností. Není to štěstí, ale je to život. To po něm zůstává spousta odpadků, na které je Tereza jako šéfová poradenské firmy pro obce odbornicí. Skládky, čističky, třídění plastů. Pracná likvidace bordelu po lidech. Kdysi chtěla dítě, ale manžel na „to“ neměl čas. Nakonec se vrhla do práce, s jasným cílem otupit bolesti osobního života. Občas pije, občas se miluje, snaží se nějak zabavit, překřičet nespokojenost. Je milenec za trest, nebo za odměnu? Co manžel a problematický bratr-alkoholik Jozef? Tereza má v sobě silnou moderní zmatenost, která se obvykle kryje za ironii a sebeničící otevřenost. Jednoho dne ale člověk vyčerpá všechny možnosti lhaní si. Co pak?

Text Rusínky Anny Zonové je nejen strhujícím jazykovým představením. Je zároveň poctivým pokusem popsat část české poválečné skutečnosti. Z románu jako bodliny trčí kromě talentu a schopnosti opravdové literární práce i pár připomenutí. Jedním z nich je varování před komunismem jako závažnou formou onemocnění lidské duše. Idea dovést lidi ke štěstí přes mrtvoly a nesvobodu bude zřejmě zažívat nekonečné recidivy do skonání světa.

K diskusi o vyhnání Němců ze Sudet přispívá kniha paletou ilustračních mikropříběhů, které jsou pro pochopení složitosti věci často důležitější než tlusté historické spisy. A nad tím vším ten strašný chaos života, který často nemá logiku a odměňuje a trestá bez ohledu na lidská očekávání.