Věčný melouchář Vlastimil Třešňák

MF Dnes, 22.4.2005

Josef Chuchma

Téměř po deseti letech nová deska – Inventura, po pěti letech nová próza – Melouch. Vlastimil Třešňák, který 26. dubna oslaví pětapadesátiny, se tak znovu přihlásil o slovo ve dvou oborech, v nichž má největší kredit. Kromě toho totiž také maluje a fotografuje.

Podívejme se nejprve na desku, už proto, že Třešňák začínal jako písničkář a jako takový je mezi veřejností nejvýrazněji zapsán.

Nedlouho po listopadovém převratu vyšla u nás dvě jeho původně exilová alba Zeměměřič a Koh-i-noor. V pětadevadesátém roce následovala Koláž – album, na němž Třešňáka nástrojově dobarvili Kormani, romští muzikanti z pražského Karlína, a za bicí usedl a produkce se ujal David Koller. Tahle „kapelovost“ byla u Třešňáka novum. „Koláž má být zřejmě tlustou čárou za písničkářovou folkovou minulostí. Výsledek je jistě pozoruhodný, nicméně doufejme, že se s Vlastou Třešňákem nadále nebudeme setkávat výhradně ve společnosti jeho určitě skvělých karlínských spoluhráčů a věhlasného producenta,“ napsal tehdy kritik a publicista Jan Sobotka. Ono „doufání“ bylo u Sobotky vyvoláno hlavně tím, že na albu „téměř nezbylo místo pro jeho osobitou hru na dvanáctistrunnou kytaru“.

„Jednoznačně nejpřesvědčivějším a do budoucna nejslibnějším spojením jistot někdejšího osamělého zeměměřiče s dnešní pečlivě produkovanou Koláží je waitsovsky potemnělá skladba 9. 5. 1945, kterou lze bez obav přiřadit k tomu nejlepšímu, co jsme za ta léta od Třešňáka slyšeli,“ napsal tehdy Jan Sobotka. Skladba je pochybovačnou výpovědí sovětského vojáka, který se v téhle zemi dočkal konce války. „Ne/ nenoste mne na rukou/ a vyfoťte se s tankem/ může se jednou hodit, že/ neděkujte mně azbukou/ nějak rychle jste zapomněli/ to svoje šestileté: Danke...“ končí tenhle svíravý kus, na který se nezapomíná. Otázka nad novou deskou je nabíledni: rozvinul na ní Třešňák to nejlepší z Koláže?

On & band

Letos v lednu a v únoru nahraná a u edičně pofiderní firmy Areca Multimedia vydaná Třešňákova Inventura už neobsahuje žádné legendární, za normalizace napsané číslo – předchozí Koláž totiž začíná předělanou verzí písně Madam Praha, inovace se tehdy dočkala i skladba Crusoe! Nyní Třešňák provádí inventuru písní napsaných po návratu z exilu. O desce mluvil už několik let, nahrávat ji chtěl opět s Kormany, vydat u Indies Records, materiálu se mu prý sešlo na dvě alba. Jenže karlínské trio má své závazky, Třešňák si tedy sestavil band, v němž se sešli kytarista Jaromír Panáček, violoncellista Jaroslav O. Nejezchleba, saxofonista Jan Štolba a bubeník Martin Rychta, který se chopil rovněž produkce. Tlustá čára za písničkářstvím s kytarou a harmonikou je tedy potvrzena (byť Třešňák koncertuje i sám), avšak přísliby vyvolané na Koláži zůstaly bohužel vesměs nenaplněny.

Třešňák se s bandem ve skladbách nijak zvukově nepřetlačuje, doprovod spoluhráčů je v dobrém slova smyslu služebný. Ostatně Třešňákův hlas nemá tu sílu co kdysi, hospody, infarkty a prožitá léta si na něm vzaly své... Kromě toho Třešňák není žádný velký melodik, v koncertním provedení i v dobách největšího nápřahu působily jeho písně téměř jako jedna dlouhá melancholická skladba, tehdy ovšem valící se ve vlnách vzedmuté energie zpěvu – a vzápětí jeho ztišení. „Doaranžování“ Třešňákových pozdních skladeb tak není od věci, nicméně i na Inventuře několikrát dojde na typickou třešňákovskou kombinaci naříkavého hlasu, dvanáctistrunné kytary a foukací harmoniky. Například se tak stane v Moby Dickovi či v Dopise Olze, které na Inventuře náleží ke skladbám nejvíce povedeným, spolu s písněmi Povolení k pobytu, Die Kamaraden, Inventura a Bůh snídá, večeří...

Od Boha až k bulváru

Na letošním albu vede Třešňák svou inventurní činnost dvojím směrem. Jako správný melancholik intenzivně vnímá plynutí času, nejednou v dialogu s Bohem, a jako občan, který nechce držet ústa a krok, účtuje s momentálními poměry i s celým českým národem, o němž, jak se lze v různých interview dočíst, smýšlí značně nelichotivě. Jenže právě v oněch písních primárně kritických se Třešňákovo výrazivo uchyluje k deklamativnosti (Národ – soudruh teplák) až k bulvární pokleslosti (In inkoust veritas), kterou sám tepe. Možná měl Třešňák přetlak nových písní, ale Inventura zhasne po osmém z dvanácti přítomných čísel – dál je to jen nuda a nenápad.

Proč tomu tak je? Když v roce 1998 Třešňák vydal komentovanou knihu svých písňových textů Plonková sedmička, Jiří Peňás výstižně poznamenal: „Nejčastějším a nejúčinnějším materiálem je tu výčet banálních věcí a úkonů, které ovšem přestávají být samozřejmé a nenápadné, a čím je Třešňák prozaičtější, čím je jeho slovník a výraz bližší té nejběžnější a nejbezprostřednější realitě, neboli čím je ,sociálnější’, tím větší se v jeho textech otevírá prostor pro tragickou symboličnost.“ Právě konkrétnosti a „sociálna“ je ve stávajících písních méně než kdysi. To má nejspíš několik příčin.

Chybí nepřítel i město

Bylo by příliš jednoduché říct, že Třešňákovi – tak jako mnohým dalším – zmizel nepřítel a on nemá o čem psát. Jistě, i tenhle tvůrce stojí před otázkou „o čem“ a „proč“ dnes zpívat, tedy nebudeme-li brát smrtelně vážně a doslova Třešňákova prohlášení, že musí mít na činži, a protože nechce ráno vstávat a jít někam zařezávat do práce, tak je nucen po večerech hrát.

Ale je tu ještě něco. Třešňák se odstěhoval z Prahy, k stáru utíká do venkovské krajiny a jeho písně sice zůstávají svou podstatou projevem městské kultury, ale nemají už to sycení každodenní chůzí po ulicích, průchodech a činžácích. A konečně: Třešňák se v minulé dekádě etabloval jako spisovatel, velmi zjednodušeně řečeno, hrabalovské ražby a „konkrétno“ a „sociálno“ se hojně vyskytuje v jeho prózách.

Anarchistou z donucení

Nový román Melouch, spojený s albem Inventura stejnou titulní fotkou, vykazuje v námětu i stylu typické rysy Třešňáka prozaika, jak jej můžeme znát z předchozích povídkových i románových knih. Svět a řeč outsiderů a periferie, hra se slovními a motivickými refrény, které jsou více či méně vtipně používány v různých kontextech, uvolněnost až rozvolněnost vyprávění, autobiografičnost. Přece však se autor v Melouchu rozsahově ukáznil, slovní hmotu ukočíroval do tvaru, který je ještě únosný, což se mu v minulosti nedařilo právě u románů.

Melouch se odvíjí ve dvou pravidelně se střídajících liniích. Jedna se odehrává v současné Praze, vypráví ji barový muzikant Florian. Druhá, podaná ve třetí osobě a vysázená odlišným písmem, je situována do Karlína druhé poloviny šedesátých let, kde tentýž Florian a tři jeho kamarádi nemotorně zakládají bigbeatovou kapelu. Třešňák konfrontuje postavy a jejich osudy po téměř čtyřiceti letech, v ději dostává jasnější obrysy jedna temná epizoda, kterou kluci v Karlíně zažili a jejíž historie sahá až do časů nacistické okupace.

Třešňák je povahou lyrik, nikoliv frézař a montér do sebe přesně zapadajících vypravěčských segmentů. Mezi liniemi Melouchu existují znatelné švy, více než náznaky, zámlky a rozuzlení upoutává citlivá evokace již zmizelého Karlína i spodních pater dnešní Prahy. Vedle vysloveně inspirovaných míst se vyskytují i partie insitního půvabu, ale také zbytečné trapnosti. I zde, obdobně jako v Inventuře, umělecké podání nejednou pokulhává za občanským étosem, s nímž autor dílo tvořil a za jehož věrohodnost ručí svým životem. Třešňák se hněvivě vyjadřuje o prezidentovi, který na Hradě vyznamenává starého oportunistu, režiséra Oťase, také tady ironizuje český showbyznys a bulvár (viz píseň In inkoust veritas), ale tohle vše se jeví jako psaní první reakce. A Florianovo rozhodnutí zastavit zlo, vyřídit si účty s minulostí a s ohebnými Čecháčky ústí do anarchistického kroku, který však knize kritický osten paradoxně ulamuje a dává jí ráz rozvleklejšího morytátu.

Vlastimil Třešňák se sázkou na „pětiboj“, jak říká své bujné kombinaci psaní, skládání, zpívání, malování a fotografování, odsoudil k tomu, že již navždy a ve všem bude melouchářem. Platit za to bude, zdá se, jakousi permanentní nedotažeností.

TŘEŠŇÁK & BAND:

Inventura

CD, stopáž 52:02 minut, vydala firma Areca Multimedia.

VLASTIMIL TŘEŠŇÁK

Melouch

Torst, Praha 2005, 232 stran, náklad a cena neuvedeny, cena doporučená nakladatelem 239 korun.

Foto popis| SAMOOBSLUŽNÝ MUŽ. Tato autorova fotografie se nachází na záložce jeho nové knihy Melouch. Jde o autoportrét, neboť Třešňák kromě psaní, hraní, zpívání a malování také fotografuje.