Příběh z viaduktu

Týden, 25. 4 2005

Jiří Peňás

Třešňákův román o neodstranitelnosti černých znamení

Tento týden pětapadesátiletý všeuměl Vlastimil Třešňák vydává po čtyřech letech od posledního „fotbalového“ venkovského románu Domácí hosté (viz TÝDEN č. 1/01) novou prózu, v níž se vrací do svého Karlína. Jmenuje se Melouch a hraje v něm na ty struny literárního talentu, které jsou mu nejbližší.

Podobně jako ve své základní knize devadesátých let, románu Klíč je pod rohožkou (1995), sledujeme dvě časová pásma. Jedna rovina, současná, zaznamenává ne právě triumfální existenci vypravěče, hudebníka pana Floriana, který bere příležitostné hráčské melouchy, protože „tintili mantili“, něčím se člověk živit musí. Ve druhé se vrací do roku 1967, kdy v Karlíně zakládal kapelu, která před sebou měla „hvězdnou kariéru“, jenže skončila dřív, než poprvé zahrála, protože nedostala úřední povolení čili neprošla u „přehrávek“.

Jak to vlastně tehdy bylo a kdo zařídil, že sláva skupiny, jež si dá jméno The Viaducts, provizorně podle zkušebny v jednom oblouku Negrelliho viaduktu, zhasla dřív, než mohla zatřást bigbeatovou Prahou, se postupně odkrývá, i když čtenář „pachatele“ čili práskače odhaduje hned na prvních stránkách. Je jím slizký veterán zdejšího hudebního showbyznysu Růda Eman Bělouš, kdysi „zpěvák a rychlý kytarista karlínské beatové skupiny The Red Hair"; koncem šedesátých let si říkal Rebelous, za normalizace se přejmenoval na „s. Rudolf E. Bělouš“, po pádu berlínské zdi zase na Mr. R. E. Belous a založil firmu „Mr. Rebelous Agency, práce všeho druhu“. (Tento komplikovaný výčet tu uvádím jako ukázku Třešňákovy poněkud únavné komolící manýry, která měla pravé orgie v šestisetstránkovém románu Evangelium podle toho, koho Adam cestou potkal, 1999. Zde zůstala naštěstí jen v zárodku.) Kapela se po třiceti letech schází, každý se již dávno živí něčím jiným. Žid Hantl emigroval do Austrálie, zpěvák Spratek se stal redaktorem, cikán Fero Fučko Franc zůstal v Karlíně, ale má namířeno za rodinou do Belgie, protože mu v rodné čtvrti dávají najevo, že má táhnout. Vše je jaksi nakřivo. „Prezident připínač“ vyznamenává státním řádem režiséra, který bral zakázky od všech režimů, a komentuje to slovy: „Přestaňme se tvářit tak, že by člověk měl za všechny své názory či postoje nést černé znamení po celý zbytek svého života.“ „Ještě že je na světě alkohol“, povzdechne si při jiné příležitosti pan Florian a jde si za honorář za melouch koupit k Vietnamcům vietnamskou whisku Red Label.

Jde tedy o „obyčejný“ příběh několika česky obyčejně zmařených snů, nad kterými už stejně každý mávnul rukou, protože co nakonec od lidí čekat. Vlastně se zase tak moc nestalo, vždyť i na otázku, kterou mu spoluhráč z těch dob, nyní kulturní redaktor Zdenko Prokop položí: „Jaká křivda na tobě byla spáchána?“, pan Florian odpovídá v rozpacích: „No, nemohl jsem například celý život hrát The Pretty Things.“ Když dialog pokračuje dál a redaktor namítne: „Tak hraj něco jiného!“ Florian přizná: „No právě, vždyť hraju.“ Na svatbách, při příležitostných kšeftech, na písknutí těch, kteří je rozdávají. To jsou ty „melouchy“, které zároveň symbolizují něco jiného, obecnějšího, něco, co člověk původně v životě „hrát“ nechtěl, ale byl k této náhradní existenci kýmsi, kdo měl silnější lokty a méně zábran, přinucen.

Třešňákův životní postoj se této vedlejší roli přitom stále nějak vzpouzel. Cesta z pražské periferie přes bohému sedmdesátých let až k disentu, Chartě 77 a pak po perzekuci do exilu je vlastně permanentní osobní revolta proti vnucenému životnímu nebo uměleckému „melouchaření“. Zároveň ho tato zkušenost vybavila citlivostí pro nezaviněné životní nezdary, byť to nemusí být nezdary jeho. Třešňák jako málokdo z české současné literatury dodal k rozšířenému hrabalovskoproletářskému pohledu zdola rozměr nevyslovovaného, ale dobře čitelného smutku, studu a solidarity. Jeho knihy i písňové texty vypovídají vlastně o tom, jak obtížně se v nemorálním prostředí žije lidem morálním, kteří přitom o tom nechtějí mluvit, protože se za nemorálnost jiných stydí.

Tento etický rozměr Třešňákova psaní je přitom velmi neokázalý, schovaný za „outsiderovské“ vidění a osvojování světa. Skládá výsledný obraz ze soustavy řečí, výjevů a komentářů, které se doplňují, přeskupují a navazují na sebe a opakují se v neustálém ironickém komentáři a jazykové hře, která se někdy mění v hračičkářství. Vytknout by knize bylo možné leccos. Některé motivy nejsou příliš promyšlené, například ten s esesáckou minulostí karlínského dědka Kutila-Kuhla. Někdy se „řeč vede“ v příliš sypkém stavu a některé „satirické šlehy“ působí krkolomně. Nepříliš povedený je také improvizovaný závěr, ze kterého není patrné, co se v něm vlastně odehraje, zda pan Florian nechá všechno odpálit do vzduchu nebo jen tak naprázdno třeští. Ale to není tak podstatné, Třešňákův čtenář je zvyklý odpouštět. Už třeba proto, že jako pražský chodec, který občas prochází podél karlínského Negrelliho viaduktu, jsem vděčný, že si konečně této pozoruhodné stavební památky někdo literárně všimnul.