Vše jest jen Má Zář

Lidové noviny, 23.4.2005

Emil Hakl

V Čechách a na Moravě to tak chodí, že téměř všem významným autorům vychází sebrané a odpovědně editované dílo, až když je pozdě. Filozof a literát Ladislav Klíma (1878–1928) je jistou výjimkou ze zavedeného pořádku. A to proto, že na Klímu nebude pozdě ještě dlouho.

Na Silvestra roku 1978, v roce padesátého výročí filozofovy smrti a stého roku uplynuvšího od jeho narození, jsem se jako nedospělý adorant vypravil na pražské Malvazinky, kde je Ladislav Klíma pochován. O půlnoci jsem připil na jeho památku kalíškem „deoessence“, a protože na hřbitově ležel sníh, uplácal jsem přímo na náhrobní desce asi půl druha metru vysokou zadumanou postavu. Když jsem posléze odcházel, jakési zachrastění mě přimělo se otočit: zpoza stromu vyšel důstojně vyhlížející postarší vousatý muž a sněhuláka mi zprudka rozkopal.

Historka nejspíš slabá na to, aby ilustrovala živou popularitu autora, s publikováním jehož díla to bylo nevyrovnané už od chvíle, kdy si vydal anonymně, vlastním nákladem prvotinu Svět jako vědomí a nic.

Přesto nacházel v každé generaci nemálo příznivců a obdivovatelů. Možná proto, že se navzdory svému krajnímu individualismu vždy znovu vracel k problému křesťanského Boha, a tím k problému evropské civilizace: Člověk potřebuje být spasen, jenže není nikdo, kdo by ho spasil. Musí to tedy zkusit, byť předem odsouzen k nezdaru, on sám.

Klíma to po celý svůj život i formuloval, i dělal. Možná pro tuto ojedinělou jednotu proklamovaného a žitého ho nebylo možné zatlačit do zapomnění, ačkoliv například právě v 70. letech nevyšlo kromě samizdatových opisů nic. A když deset let předtím vydal Odeon v řadě Světová četba rovněž po téměř dvacetileté pauze výbor Vteřiny věčnosti (1967), byla to ohromná událost.

„Celé to prašivé lidstvo sestává jen z otázek“

První díl Sebraných spisů (chronologicky však druhý: v roce 1996 mu předcházel svazek IV., Velký roman) obsahuje Klímův celoživotní filozofický deník. Po dlouhých desetiletích se tak naplňuje přání „přípravného výboru společnosti Ladislava Klímy“, která vyzvala v prosinci 1937 ústy filozofa Emanuela Chalupného (jenž první rozpoznal Klímův význam) a Jaroslava Kabeše všechny majitele rukopisů, přátele a ctitele, zda by laskavě neposkytli vše, co vědí a mají, v zájmu „okamžitého či vzdálenějšího knižního vydání“. Už tenkrát se ozvaly hlasy logicky podotýkající, že by bylo v první řadě víc než vhodné vydat deník, protože ten má zásadní důležitost pro pochopení filozofa, jemuž byl svět výsledkem vzájemně na sebe působících stavů duše a který o sobě prohlašoval, že pro něj myšlení a praktické bytí jsou jedna a táž věc.

Svazek sestává v zásadě z trojího typu textů – z průběžných záznamů autorova filozofování, z aforismů neboli „cogitat“ a z komentářů týkajících se průběhu jeho pozemské pouti. Hlavní pomůckou při jejich řazení se stala časová posloupnost. Při prvním kontaktu s takto uspořádaným celkem může být nepřipravený čtenář dezorientován, ale jiné řazení by muselo být nutně selektivní, a tak nezbývá než se s jistou ztíženou čitelností smířit. Ostatně žádné Klímovy stati, ať už filozofické, nebo prozaické, nejsou zábavnou četbou do vlaku.

Při důkladnějším obcování s knihou se daná metoda začne jevit naopak jako výhoda, neboť umožnila skloubit původní deníky (1909–1927), překlady jejich cizojazyčných (německých a latinských) pasáží a vydavatelské poznámky do jednoho celku. Nabízí se tak možnost číst Klímu jako nikdy předtím. Už při srovnání známého Vlastního životopisu, který knihu otevírá, s řečenými poznámkami si lze doplnit jeho zhusta zmiňované vyhození ze septimy a následné vyloučení ze všech rakouských škol kvůli urážce panovníka o přesné znění inkriminované pasáže ze školní úlohy: Ferdinand, panovník cizí, národu českému odlehlý, studený, zůstane u Čecha vlastence vždy nenáviděným, již proto, že prvním členem nynější panující dynastie na trůně českém. Není tedy přesné, co o té věci tvrdí sám Klíma, totiž že nazval Habsburky „prasečí dynastií“.

Tamtéž píše, jak mu bylo dovoleno strávit rok v lavicích záhřebského gymnázia a jak potom prchl zpět do Čech, rozhodnut skoncovat se všemi školami a s každou podobnou otročinou. Dodatky knihy však informují o tom, že se zachovala listina z roku 1897 stvrzující Klímovo přijetí jako mimořádného posluchače filozofické fakulty Karlo-Ferdinandské university v Praze.

Při vstřebávání roztodivných a často protichůdných dokumentů se postupně zhmotňuje autentický Klímův portrét; portrét důsledného myslitele, spontánního a lehce obskurního prozaika, a ovšem i opilce a člověka dojemně nepraktického, který byl nucen v podstatě žebrat o peníze na přežití. A taky (je-li aspoň ze čtvrtiny pravda, co sám tvrdil, totiž že devadesát procent svých textů zničil pro jejich „přílišnou obscénnost") člověka neobyčejně aktivního a pracovitého.

V tomto punktu se rovněž nelze než poklonit úsilí editorky a ředitelky celého projektu paní Eriky Abrams, která po letech studia dokázala takto kvalitativně novou a definitivní podobu legendárního ludibrionisty sestavit.

„Pravá sentence je vždy vtip“

Klímův jazyk je řeč hyperbolická, absolutní a válečná, protože zachycující jeho celoživotní bitvu o sebe a se sebou samým. O to zajímavější je vidět jeho autentickou deníkovou dikci se všemi odchylkami a zvláštnostmi.

Nepřestajné extatické bušení do stále stejné bolavé paty lidské existence pak překvapivě kontrastuje se zcela soukromými zápisky, nahozenými někdy s mrazivou věcností. U příležitosti stěhování zaznamenává: Včera jsem na sebevraždu v Praze resignoval – v Horoušánkách snad za 3–4dny -snad za 10 – snad nikdy. Příčinou byla nemožnost se vším být hotov do dnešní 2. hodiny – a jistý duševní zmatek vyvolaný především hubováním báby, která tu bude po mně bydlet... nebo: Procházka černou nocí (opilec u cesty) – kouřil jsem v blátě. Doma s pí Oberlandovou dlouho a pořádně „žertoval“. Ne upejpavá – její tělo působivé. Jarý dost pak i žárlivý.

Maně se nabízí srovnání s podobně stylizovaným deníkem Karla Hynka Máchy. Základní tón zápisků též čímsi evokuje texty Klímova ruského současníka, novináře a filozofa Vasilije Rozanova (1856–1919): i jemu bylo psaní vším a i jemu občas splývalo „já“ s pojmem „bůh“.

Mnohé Klímovy sentence nápadně připomínají klasické buddhistické kóany -ucelené metafyzické anekdoty, obsahující pointu tak zřetelnou, že je až těžké ji opravdu uvidět. A samozřejmě se znovu a znovu opakují variace na jeho vlajkové refrény: Svět je absolutní hříčka Mé absolutní vůle. Vše jest jen Má Zář.

Celek pak doplňují autorovy rozvahy a poznámky k jeho souběžně psaným velkým textům, různé nápady, syžety, nástiny, splývající v rovnocenné symfonii s tu a tam roztroušenými účty za jídlo a se stížnostmi na pití alkoholu, o jehož neblahém vlivu na kvalitu duševního snažení dobře věděl.

Devítisetstránková bichle tak představuje klíčový materiál pro pravověrné klímofily a jiné zájemce o filozofii. Zároveň však nabízí osvěžujícím způsobem nejednoznačný zážitek z četby všem, kdo nevystačí s omletými tvrzeními, že Klíma byl „významný“ až „nejvýznamnější český filozof“, „nejoriginálnější český myslitel“ či „první myslitel absurdity“.

„Lidé považují za koníčka, mluví-li někdo o nesmrtelnosti“

Vydání knihy finančně podpořila – praví se na straně 6 - Česká spořitelna. V oznámení by se dala hledat laciná ironie. Nestojí však za to zkoušet zahlédnout jakoukoliv satisfakci pro člověka, který se po většinu života potýkal s tak fatálním nedostatkem hmotných prostředků, že často žil jen z chleba, z konzervovaných ruských rybiček a řídkých hospodských polévek. Naopak – sluší se poděkovat za sponzorství, na jehož základě se doufejme brzy dočkáme dalšího svazku Sebraných spisů.

Bylo totiž sice už mnohokrát zopakováno, jak dalekosáhlý význam Klíma pro moderní českou kulturu měl, ačkoli si on sám té kultury za mák nevážil a s gustem to dotvrzoval: Žádné neštěstí, že česká literatura není „světoznámá“, aspoň je národ ušetřen hanby!

Ale dosud jsme neměli možnost ověřit si jeho skutečný význam tak spolehlivě, jako ji máme teď. Stačí otevřít a číst...

***

KNIHA TÝDNE

Sebrané spisy I - Mea

Ladislav Klíma

Vydalo nakladatelství Torst, Praha 2005. 912 stran.