Život jako melouch

Lidové noviny, 28.4.2005

Ondřej Horák

Vyšel nový karlínský román Vlastimila Třešňáka

Vlastimil Třešňák (1950) je znám jako písničkář, spisovatel i malíř. Na konci loňského roku vyšla publikace jeho obrazů, následně CD s názvem Inventura a nyní i nový román Melouch. Dozvíme se v něm i to, co slovo melouch přesně znamená: „Melouch je židovské slovo. Znamená něco jako ,práce bokem, ale co se dá dělat'.“

Oficiálně Třešňák debutoval až v exilu díky kolínskému nakladatelství Index – třemi povídkovými soubory Jak to vidím já (1979), Babylon (1982) a Bermudský trojúhelník (1986).

Počínaje románem Klíč je pod rohožkou (1995, Kniha roku LN), se Třešňákových knih ujalo pražské nakladatelství Torst, v němž také vyšel výbor devíti povídek U jídla se nemluví (1996).

Pan Prag a pan Moritz Ještě předtím, také ještě v exilu, vyšla novela To nejdůležitější o panu Moritzovi (1989).

Útlá próza představuje Třešňáka v životní formě. Poprvé se na scéně objevuje dvojice pan Prag a pan Moritz. Sledujeme jejich soužití v německém exilu a téměř detektivní pátrání po existenci dvou totožných prstenů, které sehrály v životě pana Moritze velmi důležitou roli.

Nechybí ani milostný vztah pana Praga a refrénovité opakování slovních projevů, které prózu úsměvně rytmizují. Objevují se tak zde všechny Třešňákovy ingredience, v tomto případě navážené do skvěle sladěného celku.

Dalším opusem, v němž hraje prim duo pan Prag a pan Moritz, je již zmíněný pětisetstránkový román Klíč je pod rohožkou. Duo českých outsiderů se tentokrát pohybuje převážně v exilu americkém. Znovu má pan Prag milostný poměr, znovu mezi dvěma pány probíhá to, čemu Němci říkají „Hassliebe“, tedy nenávistná láska, a znovu kroužíme po větných refrénech, které udržují románovou strukturu pohromadě. Ovšem ne tak pevně a zároveň výbušně jako v předchozí novele. Ještě o krok níž pak sestupuje další pragovsko-moritzovský román Domácí hosté (2000), odehrávající se již v Čechách.

Vedle raných povídek tvoří druhou větev Třešňákovy tvorby, tedy tu bez titulní dvojice postav, ještě novela ...a ostružinou pobíd koně (1988), která se později stala úvodní části románu Evangelium a ostružina (1999). K této části Třešňákova díla náleží také nyní vydaný román Melouch.

Textové pásmo románu je složeno ze dvou – graficky odlišených -vyprávění.

První se odehrává v dřevních dobách rock'n'rollu. Čtyři mladíci -hlavní hrdina, autorovo alter ego Florian, dále Spratek, Žid Hantl a Cikán Fučko zakládají kapelu a nejvíce času a energie, jak to v takových případech bývá, věnují vymýšlení jejího názvu.

Druhá linie příběhu se odehrává v současnosti, v níž Florian „přihrává“ v tanečním orchestru jedné vinárny a přitom se dostává k melouchu, k filmové hudbě. Také ostatní ze čtveřice, která se na konci knihy znovu po letech setkává, melouchaří. Spratek je kulturním redaktorem, který o jedné události píše do dvou periodik pod dvěma různými pseudonymy dva protichůdné názory. Cikán Fučko jezdí sice s taxíkem, ale má ho jen půjčený. A Žid Hantl je majitelem krátkého filmu, v němž přistihl celebritu v nehumanistickém projevu, takže jednou dostane honorář za to, že film poskytne, jindy zas za to, že jej poskytovat nebude.

Nerozlišující pozornost Ani v Melouchu nechybí „pátrání“. Ve střední Evropě se samozřejmě odkrývá, že někdo byl esesák či estébák... Ve dvou vypravěčských pásmech se svět „rozlamuje“ na čas tehdy a čas nyní. Hořkost a někdy i ztráta noblesy „nutí“ vypravěče v rámci zachování rovnováhy k nostalgii po čase mládí, které je zde přece jen obětí značného odstupu – a tedy idylizované. Tato polarizace života však kvalitě jeho románu nepomáhá.

Třešňák zůstává plebejským vypravěčem, který nenudí, ani po čtenáři nevyžaduje nijak zvlášť velké vypětí. Začíná ale postrádat to hlavní, v čem navazoval na Bohumila Hrabala – totiž vědomí, že v lidském životě a na světě vůbec „je“ všechno podivuhodně vedle sebe. A tomu je okem vypravěče věnována „nerozlišující pozornost“. Obraz světa jako nedílného, trpce pestrého ohňostroje v Třešňákových románech postupem času bohužel přece jen bledne.