Bastard aneb Legenda o zániku českého národa

Host, 7/2005

Eliška F. Juříková

Jsou prózy jako výstavní psi: počatí vybranými rodiči ušlechtilého rodu a za předem daných podmínek, uši, ocásek i srst, vše zastřiženo podle předpisu, výcvik vzorný a odpovídající rase a funkci. A pak jsou prózy vzor voříšek: zrození z čisté touhy a z živelné radosti z páření, kterému se nelze ubránit, jedno ucho z bernardýna, druhé z chrta, hlava jako boxer, tělo snad jezevčík, ale ty zadní nohy... no, čert ví... A přece celé to stvoření drží pohromadě a má svůj zvláštní půvab bastarda. Co na tom, že nevíte, zda skutečně stojí o vaše pohlazení, nebo jen provokuje a chce vás pokousat.

Očima svoloče

Takovým bastardem, jenž se hlasitým štěkotem dožaduje přízně, je i poslední próza Jáchyma Topola. Prazvláštní hybrid, kaleidoskop atrakcí, v nějž tu srůstá divoká radost z vyprávění a živelná fantazie, jež nechce realitu opisovat, ale domýšlet, převracet a groteskně umocňovat. Autorova schopnost evokovat věrohodný detail se potkává s jeho sklonem k provokaci, k expresivitě a drastickým scénám, ale i k hravým parafrázím a aluzím, které čerpají, ber kde ber, z nejrůznějších literárních inspirací a nejednou ironicky odkazují až kamsi do hloubi romantismu devatenáctého století.

Groteskním bastardem je také hlavní hrdina Topolovy prózy. Malý sirotek, Čech, původem dokonce urozený šlechtic – avšak se jménem Ilja a s tváří Číňana či Mongola, kterého z autistických úniků do vlastních vizí zpočátku vyvádí jen nutnost pečovat o dementního a stále posraného bratra Vopičáka a prepubertální erotika s ochotnou holkou. A plné bastardů je také prostředí, v němž tohoto hrdinu čtenář poprvé potkává a z něhož Topolův příběh vyrůstá: prostředí chátrajícího zámku kdesi v severních Čechách, ve vesnici Siřem, kde jsou pod dozorem jeptišek v lásce k Čechii, Panence a Bohu vychovávána nikoli dítka boží, ale „svoloč, parchanti, psychopati, synové kurev a cizinců“, cigáni zvaní bakeliti, číňáci, a snad i Češi. Kdesi v Iljově paměti se přitom skrývá vzpomínka na doby „před vznikem dětského domova“, kdy s Vopičákem žili v kuchyni a pečovali o něj sestra Albrechta vyznávající Panenku a její milenec, sedlák Cimbura oslavující Čechii.

Pokud má čtenář na samém počátku příběhu pocit, že tahle svoloč je současným produktem silnice E 55, asi má pravdu, ale autorova fantazie jej zanedlouho přesune do doby někdy okolo přelomu čtyřicátých a padesátých let a vsugeruje mu, že čte víceméně realistické vyprávění, které volbou neobvyklého zorného úhlu karikuje historické „povstání“ komunistů – v řeči Topolovy prózy Moskalů. Pohled očima malých dětí-vyděděnců do vyprávění vnáší „kmenovou“, předcivilizační perspektivu, která již v předchozích Topolových knihách spoluutvářela jeho osobité zpodobování světa jako společenství malých, vzájemně bojujících etnických skupinek, které žijí mimo jakékoli „ideologie a politické cíle“, které ale život kolem sebe vnímají v mytické rovině personifikovaných prvotních kultů. Čtenáři je přitom dána klamná naděje, že autorovo vyprávění vytváří groteskní modelovou ilustraci k „velké historii“.

Očima svoloče tak sleduje epizodu, v níž po vyhnání jeptišek zavládne v Siřemi pocit absolutní ztráty řádu přerůstající v naprostou anarchii vrcholící až krutou smrtí (sebevraždou?) bezmocného Iljova bratra Vopičáka. Sleduje ale rovněž nástup nového řádu, který do domova vnáší příchod dvojice komunistických velitelů. S aluzí na Katajevova Syna pluku totiž do Topolova a vypravěčova povídání vstupuje éra bojové a pracovní výchovy padesátých let; pod vedením bojovných komunistů je minulost Siřemi zlikvidována a Čechie, Panenka a Bůh jsou v její mytologii nahrazeny statečným vojínem Fedotkinem ze stalinské Létající brigády. Čtenářova jistota, že čte věrohodný příběh, je ovšem současně nahlodána romantickým motivem záhadného vypravěčova dvojníka: malého, pohlavně zneužívaného Asiata, jenž doprovází jednoho z velitelů a po hlavním hrdinovi požaduje, aby naplnil jeho sen a velitele zabil.

Nová verze dějin

A Ilja tak učiní: právě v okamžiku, kdy na scénu příběhu nečekaně a bez přípravy vstupuje klíčový motiv celé prózy – okupace Československa v roce 1968 – a Topolovo vyprávění se znovu láme. Čtenář náhle s překvapením zjišťuje, že Topolovi dětští hrdinové prožili skoro dvacet let socialismu, aniž zestárli, ale také že už nečte literární ilustraci k dějinám, ale historickou paralelu, jež si pohrává s tím, jak by to bylo, kdyby to bylo úplně jinak. Možná to byl právě tento nápad, úvaha, co by se asi v roce 1968 stalo, kdyby Češi (o Slovácích tato kniha není) nebyli podělaný národ a našli odvahu k ozbrojenému odporu vůči okupantům, která Topola inspirovala k napsání celé prózy a od níž se generovaly všechny její další rysy. Včetně volby vypravěče, který je schopen do evokace možných událostí vnášet groteskní nadhled bezprizorního permanentního dítěte.

Československo se v Topolově ironické parafrázi dějin pod vedením statečného Dubčeka, ochotného obětovat i vlastní život, okupaci vzepře a jako jeden muž se v lidovém povstání postaví na odpor. Bojová morálka vojsk Varšavské smlouvy se tím zčásti rozloží, některé, například polské jednotky se dokonce vzepřou a odmítnou plnit rozkazy. Jednorázová okupace se mění v dlouhodobou poziční a partyzánskou válku. Chovanci domova se rozprchnou a ze Siřemi se stane jedno z center odporu, sídlo ilegální vysílačky Svobodná Siřem.

Sirotek Ilja se ovšem bez rozpaků na autorovo přání přidává k okupantům, neboť v ruském kapitánu Jegorovovi nachází svého potenciálního tatínka. V jeho náručí pak na pancíři tanku objíždí okolí Siřemi (skoro až k Lounům) a sleduje likvidaci hnízd odporu, postupný zánik českého obyvatelstva a devastaci země. V této chvíli je čtenáři již jasné, že věčně dětský Ilja není psychologická postava s vlastní svébytnou povahou – je to spíše zrcadlo, pozorovatel, jemuž je dáno jako svědek projít dějem a svým vyprávěním jej zpřítomňovat.

A události se valí čím dál prudčeji. Zatímco Ilja vypráví o vraždění ruské vojenské tankové jednotky Veselá písnička, jejímž úkolem má být vybudovat v Československu vzorový Socialistický cirkus, a proto bloudí krajinou-terénem a hledá trosky, zvířata a artisty východoněmeckého cirkusu Hygea, svět se ocitá na pokraji třetí světové války. Stateční Češi v zoufalství napadají západní Německo, aby vyprovokovali reakci dosud mlčícího Západu. Každodenní válčení tankové kolony má ovšem daleko blíže ke kmenovým půtkám, v nichž se rodí bizarní mýty, například ten o dračím vejci, které se skrývá někde poblíž Siřemi a mohlo by se stát novou zbraní hromadného ničení. Topolovo vyprávění nabývá rozměrů legendy o zániku jednoho z dávných národů.

Ruská tanková kolona absurdně tápá v nevelkém prostoru, v němž snad všechny cesty, darogy, vedou do Siřemi, ale žádnou není možné tam dojet. A bastard Ilja se konečně dovídá, že je vlastně na Siřemi zámeckým pánem, tedy že jeho rodiči byla jakási asijská ošklivka, snad Mongolka či Číňanka, a český šlechtic, kterému „germáni chtěli useknout hlavu“ a který se snažil před komunisty utéci: „Proslýchá se, že všichni Siřemský byli hrozně rozezlený, že náš pán chce zdrhnout a nechat nás tu, to nebylo správný, nemyslíš? A vidíš! Měli sme pravdu, neměl svýmu lidu zdrhat... špatně dopad! Někdo snad navrtal nádrž, že práskla, a letadýlko teda vzlítlo a hnedka zas v záři plamenů spadlo... [...] hučelo do bahna, a to bylo štěstí tvý i tvýho brášky, neboť siřemský bahno a siřemská voda plameny uhasily a my, siřemský lidi, sme tebe i tvýho bráchu vytáhli. Tebe sme vytáhli skoro neporušenýho, tvuj brácha to holt vodnes zle, no.“

Jenže tato informace Iljovi k ničemu není. NATO ve snaze zabránit světové válce se totiž mezitím spojilo s Moskaly a obě nepřátelská vojenská sdružení svorně potlačila české povstání. Obyvatelstvo je vysídlováno kamsi na východ, neboť v české kotlině vznikne „České moře jako dar sovětského lidu lidu Československa“. Zánik národa je téměř dokonán, povražděny jsou i ruské jednotky prvního sledu. Jen Iljův adoptovaný otec kapitán Jegorov unikne a snaží se s bohatou válečnou kořistí z nebezpečného prostoru malým letadýlkem uletět. Stejně jako Iljův pravý otec však nedoletí a Ilja opět havárii přežije. V jakémsi amoku tedy sepíše svůj naprosto pravdivý příběh a vydá se opět na cestu – do Siřemi...

Próza velice česká

Omlouvám se, že vlastně jen převypravuji děj. Jenže jak jinak doložit Topolovu magórii, sugestivní propletenost příběhů, které se tváří skoro věrohodně, ale jsou výplodem nespoutané radosti, že autor (skrývající se za vypravěčem) může při jejich vyprávění fabulovat, až se mu od huby práší, aniž by „musel kloktat dehet“ (respektive vodu z dehtového mýdla, čímž trestávaly jeptišky své svěřence). Topol své nápady, smyšlenky, obrazy a vize chrlí tempem, které je impozantní, bez respektu k času a běžné logice. Jeho vyprávění si však sugestivně vytváří svou vlastní podmaňující logiku.

Postupem čtení však neustálý sled atrakcí může čtenáře unavovat. Otázka „čím mě proboha ještě překvapí?“ se stává fádní a nadbytečnou, protože čtenář už ví, že v Topolově světě se může stát vlastně cokoli – což je skoro jako nic. Z množství mrtvých a zániku jednoho národa se stává pouhá rekvizita chuti vyprávět. Divoká imaginace a nespoutaný děj začínají stravovat sama sebe. Přesto je Topolova kniha překvapivým myšlenkovým experimentem a strhujícím vyprávěním, které si své nadšené čtenáře nepochybně najde.

A najde si je patrně i proto, že je to svým způsobem próza velice česká, pohrávající si se základními rysy české národní povahy. A to nejenom vědomě, v rovině tematické, ale i podvědomě, ve způsobu artikulace autorské výpovědi. Celý ten fantasmagorický mišmaš totiž spojuje ironický a kritický nadhled příslušníka národa, jenž ví, že na sebe nemůže být příliš hrdý, neboť Češi jsou ksindl mizernej a přizpůsobivej, jemuž se lze jen vysmívat. Nicméně není těžké poznat, že takovýto postoj je současně výrazem hrdé sebejistoty smějící se bestie, jež buduje na tom, že se dokáže krutě vysmívat také sama sobě. Sedlák Cimbura se tak v tomto sarkastickém světě může stát legendárním hrdinou, když na vozíku, s berlemi a se švejkovským voláním „Na Moskvu!“ sebevražedně zaútočí na bezcitného nepřítele.

Zůstávají otázky, které jako by už stály mimo literární recenzi Topolovy prózy, jež však nelze nevyslovit. Nakolik má tato historická fikce aspiraci pojmenovat potenciální, byť nenaplněnou realitu? Anebo ji máme brát jenom jako nezávaznou, hravou postmoderní provokaci, jíž vlastně nevěří ani sám autor? Respektive přesněji: kdyby se Češi tenkrát v osmašedesátém proti okupaci vzepřeli se zbraní v ruce (vím, že je to absolutní nesmysl, ale zkusme si to s Topolem představit), kdyby se tenkrát opravdu vzepřeli, dopadlo by to s českým národem a s Československem tak, jak to Topol projektuje? A jestliže ano, není jeho katastrofické líčení věcí, jež by byly mohly nastat, de facto jen nepřímým potvrzením, že naši předci měli vlastně pravdu, když ohnuli hřbety a řekli si, že proti větru se nedá chcát? Neb kdo by mohl dnes tady tak pěkně kloktat dehet, kdyby se Topolovy fikce naplnily? – Oj, prapodivné jsou zákruty groteskních her.

V této chvíli není snad úplně od věci si připomenout, že Siřem, ono prapodivné centrum českého prostoru v Topolově próze, je vesnice, v níž svého času pobýval jistý Franz Kafka a která pro něj mohla být inspirací k napsání Zámku.

Eliška F. Juříková (*1982) autorka je bohemistka