Sylva Fischerová: Zázrak

Portál české literatury, 07/2005

Jan Suk

Podstatná část současné literatury přežívá na troskách vytrácejícího se individualismu. Ve zrychlujícím se životním tempu si člověk víc uvědomuje, že čas nelze zachytit ani zpomalit. Proto i literáti dávají přednost sami sobě, svým prožitkům a zkušenostem, místo toho, aby se pokoušeli jako spisovatelé klidných a harmonických dob vystavět figuru, postavu, rozdílnou, a přece s nimi propojenou. Proto také záplava předčasných a nedospělých memoárů a autobiografií, v níž se nezastírá úzkost z pomíjivosti a nezakotvenost v nadindividuálních principech.

Rovněž čtyřicetiletá, z tohoto hlediska tedy mladá autorka Sylva Fischerová zaplnila novou knihu Zázrak vzpomínkami, rozpínajícími se od jejích gymnaziálních a v totalitě prožívaných let až k mezníku, jakým je pro každého člověka smrt matky. Avšak narozdíl například od pubertálního díla konfesijně laděné Natálie Kocábové nepíše Fischerová jenom sebe samotnou, neprojektuje do svých konfesijních textů pouze vlastní vizi světa, ale dík intelektuální schopnosti zobecňovat proniká do vyšších poschodí komunikace, která mohou nahradit to, čemu se kdysi říkalo schopnost fabulovat, vytvářet estetické hodnoty neboli se podílet na stabilitě krásy.

Texty v knize Zázrak lze vnímat jako signifikantní zastavení na křížové cestě dospíváním a předehrou ke zralosti, stejně tak jako generační zpověď umělce, který reflektuje nejen dějiště vlastního života, ale i pozadí, mizanscénu, okolí inertně proplývající za našimi zády. K takovému dualismu nazírání dospívá Fischerová mimo jiné pomocí své filozofické erudice a poučenosti na literárních a filozofických dílech minulosti od antiky až ke klasikům modernity, Joyceovi, Kafkovi nebo filozofovi Tresmontantovi.

Kdo zažil konec totalitního režimu osmdesátých let, dýchne na něho z textů Sylvy Fischerové zvláštní a dnes už i nostalgii vyvolávající prázdnota a sterilnost oněch let, kdy člověk unikal z kleští buď do iluzorních alkoholových rájů a revolt, nebo do útěšné četby zakázaných či zapomenutých autorů. Anebo k šíleným láskám a k protikladům, k lidem nerespektujícím dobu a čas, k moderním Ahasverům nádražních čekáren a zaplivaných výčepů kdesi na okraji světa. Fischerová je opravdová i v tom, jak nezakrytě vykresluje svůj rozpolcený stav člověka, ztrácejícího se v přírodní pudovosti a nespoutanosti bez konvencí, na druhé straně ovšem i vnímajícího svou noblesní a vzdělanou rodinu, geny, které autorku nakonec přivedly na akademickou a pedagogickou dráhu, aniž by potlačila onen živočišně drsný a romantický živel, který ji obloukem vrací k archetypální mytičnosti, k pohanským kultům a rituálům v zanedbané duši. Panenství a jeho ztráta, láska a vědomí osamělosti, která ji věrně provází, mateřství a nový život jdoucí ruku v ruce s ostnem smrti a s jejími zbraněmi, kterým člověk podléhá a nepřestává vzdorovat – to jsou opěrné sloupy zlyrizované a zvláštní autobiografie Sylvy Fischerové.

Autorka umí být vděčná těm, kteří ji zrodili ve smyslu fyzickém i duchovním: mamince psycholožce, otci filozofovi, kterého osobně téměř nepoznala a jenž k ní přicházel skrze knihovnu, obrazy a hudbu. Vzdává hold i svým kamarádům z gymnázia a spolužákům z vysoké školy, těm, kteří ji zasvěcovali do tajných životních nauk stejně jako bezejmenným a ztichlým bytostem totalitních dob, které v některých sekvencích jejích povídek nabývají až snových rysů (dvojice horolezců uvnitř města, jež dovede zvědavé dívce všechno vysvětlit, tajemný mladík z Hlavního nádraží, který ji vyruší při četbě Tresmontanta, ačkoli ji možná právě on přivede k chápání toho, jak funguje zlo a jak by mu člověk měl odporovat, aby tím podepřel slábnoucí ruku boha).

Přes dominantní a jemně intelektuální sofistikovanost jsou autobiografické záznamy Sylvy Fischerové živou četbou, obecně přístupnou a svědčící o tom, že je možné i dnešní rozbitý svět popisovat bez šoků a útoků, v tiché meditaci a rozechvělosti.

Jan Suk