Jak píšou páni kluci

Týden, 17.10.2005

Pavel Mandys

Jáchym Topol mezi Poláčkem a Katajevem

Stejně jako v předchozím románu Noční práce (2001), se Jáchym Topol také v letošní novince Kloktat dehet vžívá do postavy malého kluka a vydává se do roku 1968, ovšem hodně podivného.

Zdá se, jako by Jáchyma Topola ve vlnách uhranulo vždy jedno téma: nejprve v trojici próz Výlet k nádražní hale (1994), Sestra (1994) a Anděl (1995) podmanivým způsobem zachytil vařící se bramboračku české postkomunistické společnosti, nyní jako by se již podruhé chtěl vyrovnat s traumatem osmašedesátého roku, kdy Češi alespoň na chvilku zdvihli hlavy a postavili se hrudí před hlavně tanků, než po čase hlavy zase sklopili. Noční práce zčásti vycházela z Topolových vlastních zážitků: jako šestiletý zažil sovětskou okupaci na venkově.

V próze Kloktat dehet opět sovětské tanky křižují českou krajinou, opět se mezi nimi motá usmrkanec – a výsledek je podobně rozpačitý.

Zpočátku přitom nic nenasvědčuje tomu, že by se Topol vracel do pomyslné stejné řeky: ocitáme se někdy v padesátých letech v klukovském sirotčinci, který nejprve spravují řádové sestry, po nich se ovšem vlády chopí komunisty dosazení soudruzi vychovatelé, vysloužilí vojáci Svobodovy armády. V této první části nazvané Domov Domov Topol předvádí, proč bývá považován za nejtalentovanějšího českého spisovatele současnosti. Dokonale se vžívá do situace uličníků na venkově (děj se odehrává v Kafkově vsi Siřem na Lounsku), do jejich vnitřních bojů i válek s kluky ze sousedství, do jejich naivních, ale dychtivých tužeb a ideálů. Okouzluje vyprávěcím stylem: kupí krátké holé věty do delších souvětí, takže výsledkem je překotné, chrlivé vyprávění, přesně odpovídající stavu kluka, který toho chce tolik říct najednou, že to málem ani nestačí zapisovat. Hovorové a vulgární výrazy se střídají s úzkostlivě spisovnými. Okamžitě nás napadne Poláčkovo Bylo nás pět a vskutku: kdyby Domov Domov zůstal samostatnou knihou, mohli bychom ji považovat za jistý druh odpovědi na tuto moderní klasiku. A přitom to není odvozenina: Topol jen bravurně demonstruje charakteristický styl, který předtím v syrovější podobě uhranul celou generaci čtenářů i literárních následníků (a následnic). První polovina románu nás strhne, přečíst se dá za dva večery a čtenáře navnadí na polovinu druhou, nazvanou Tankové vojsko; ta pro změnu parodicky odkazuje ke klasice ruského socialistického realismu, Synu pluku Valentina Katajeva.

Zde se ovšem dočkáme spíše zklamání. Zatímco první část se odehrává v uzavřeném světě ústavu, kde autor pozvolna rozehrává drama mezi jednotlivými postavami, Tankové vojsko všechno neomaleně převálcuje a z uvěřitelného světa se najednou octneme v říši čiré fantasmagorie. V Československu proti ruským okupantům propukne povstání s Dubčekem v čele, bojuje se partyzánským způsobem i čelním střetem. Hlavní hrdina Ilja přebíhá mezi českou a ruskou stranou, do toho se plete rozprášený východoněmecký cirkus a jeho bizarní členové, Siřemská autonomní zóna, mytická národní hrdinka Čechie a další a další rekvizity. Topol se nezatěžuje psychologií postav ani zápletkou. Všechno se děje náhle a náhodou. Místo toho, aby se osudy propojovaly a završovaly v autorském záměru, přibývají další motivy i figurky, zatímco ty předchozí autor kvapně odstraňuje. Také tohle je forma, jakou píšou školáci do třídních časopisů nebo pro kamarády naivní napínavé romány: hlavně když se tam hodně střílí, hrdinové slavně vítězí a umírají, dějí se věci tajemné i divoké... a všechno je to tak trochu o nás, chytrých a odvážných pánech klucích. Topol je tentokrát ironický, krutě groteskní, i když sled pokryteckého hrdinství a kamarádství, lží a zabíjení zrovna moc smíchu nevykřesá. Jenže od románu přece jen očekáváme nějaký ústřední příběh, osud: Ilja o nic neusiluje, žádné tajemství ani touha ho netáhne, jen se motá vším tím divným běsněním a snaží se zachránit si krk. Možná by se to dalo odpustit v případě, že text je svérázné (třeba alegorické), ale ve výsledku autentické zachycení reálné události či éry, současné či historické. Když už se ovšem Topol vydal do říše bezbřehé (přiznejme atraktivní a originální) fantazie, jen s epizodními nápady a uhrančivým stylem se zde vystačit nedá. Navíc ve druhé polovině knihy už zmiňovaný styl pomalu opouští a vyjadřuje se konvenčněji.

Jáchyma Topola se vždycky vyplatí číst: tolik bujné obrazotvornosti a zároveň stylistického daru tu nemá nikdo jiný. V tomto směru nezklame ani Kloktat dehet, mnohé jeho pasáže patří k nejlepšímu, co bylo v poslední době u nás napsáno. Nějak mu však schází schopnost integrovat obojí, pohroužit se do jednoho příběhu a ten rozehrát naplno, s detaily i jednotícím smyslem. Topol miluje pověsti a báchorky: indiánské poskládal do výboru Trnová dívka, vlastní kupí do svých textů. Ale báchorku, z níž by vzešel velký román, se mu tentokrát najít nepodařilo.