Šeherezáda Hůlová má znovu co říct

Respekt, 24.10.2005

Markéta Pilátová

Přesně tenhle typ literátů nám chybí: těch, co mají chuť poznávat svět a vyprávět čtivé a srozumitelné příběhy.

Mladá česká autorka Petra Hůlová (26) se vrátila ze studií v Americe a přivezla s sebou nový, v pořadí už třetí román. Po překvapivé prvotině Paměť mojí babičce a introspektivním příběhu Přes matný sklo, v němž k rozezlení mnoha kritiků opustila daleké kraje a vrátila se k civilním pražským prožitkům, je tady s „americkým“ románem Cirkus Les Mémoires.

Nejít pod cenu

Scéna: New York. Osoby a obsazení: mladí, stárnoucí i úplně staří přistěhovalci či nejrůznější lidi „na černo“, kteří v obrovité zemi dělají, co se dá, aby se chytli drápkem a ona je nerozemlela na jemný prach. A samozřejmě jejich příběhy, vyprávěné tak poutavě, že knihu nejde odložit. Ramid odněkud ze Sýrie, Jordánska či jiné země, odkud pocházejí „uzenáči“, potká v newyorském parku Terezu, začínající fotografku z Prahy. Ta ani neví „jestli je Chomejní z Iráku, nebo z Íránu“, a přijela jako miliony jiných zrealizovat svůj americký sen lehce páchnoucí po naivitě – vydat knížku svých fotek. Na rozdíl od ní je Ramid v Americe už dvacet let a hlavně o něm a jeho rodině je tenhle příběh jako vystřižený z fantazie emigrantské Šeherezády.

Všechno se děje v polosnu, krutě nasvíceném realitou bílé i černé americké bídy, sociálních rozdílů i bezbřehých možností. Stačí jen zatáhnout za ten správný drátek a svět vám bude ležet u nohou. Nebo taky ne. Zázraky se totiž v téhle knize nedějí. Rodinnou ságu – jednu ze svých z nejsilnějších parket – vypráví Petra Hůlová svěží, vynalézavou češtinou. Bezdomovce nazývá „bezdomovnými“, Araby „uzenáči“ a vše podbarvuje uhrančivými obrazy, v nichž lidé vypadají třeba „jako prastaré kuře“.

Samotný název Cirkus Les Mémoires je nejen metaforou celého vyprávění, v němž neustále někdo na něco vzpomíná, ale především obrazem napůl (nebo vůbec ne) vyplněného snu lidí přicházejících za moře realizovat to, co doma nejde. Hledají různé věci. Tereza v Praze nepoznanou energii a elán, Ramid obrazy z biografu v orientálním zapadákově, Terezin strýc, který emigroval před lety, zase útěk před komunistickou nicotou a místem v kanceláři. Přes veškeré životní deziluze nejsou hrdinové ani trochu ztroskotanci. Většina z nich „má o sobě přehled“. Přestože původně pocházejí ze světa bídy a v Americe ze začátku našli totéž, „nevědí, za co svou zemi vlastně vyměnili a jestli taky nakonec nešli pod cenu“, je jejich hledání plné opravdové chuti poznat svět ve všech jeho podobách. New York se střídá s venkovem kdesi v arabské zemi a chvílemi se mihne i zoufale šedivá Praha, již Tereza zná nazpaměť, a nechápe, co na ní turisti vlastně vidí. Autorka tady přesně pojmenovává pocity generace lidí, kteří dnes z Česka volně a svobodně odjíždějí na delší dobu co nejdál a zase se do něj vracejí příjemně obtěžkáni inspirací a zkušenostmi, aby ho pak následně po kouskách měnili k méně provinčnímu obrazu.

Doma na cestách

Velmi přítomná je v knize také láska, dnes tak často neslučitelná s ambicemi, plány a módněji „projekty“. Ty si každý nosí v hlavě, protože jen tak těkat se nesluší a je potřeba něco dokázat, něčím být, nebo alespoň něco zažít. Autorka také znova vzdává hold starým lidem, vidí je nesentimentálníma očima a jejich svět dokáže vystihnout jako málokdo. Její vědma Taura, která vychovala Ramidovu matku Sulu, má stejnou sílu jako Lucka Vojničová ze Želar, a snad je to proto, že šamanky, bylinářky a jiné tolik potřebné staré čarodějnice jsou si ve všech kulturách navzájem podobné.

Je tedy třetí kniha Petry Hůlové potvrzením nadějí, které byly do autorky po první knize vkládány a po druhé zase spěšně odvolávány? Vlastně ano. Je především povzbudivé, že v Čechách vyrůstá spisovatelka, která se nebojí vyprávět o „velkém“ světě, v němž se pohybuje ne v křeči dobrodruha, ale spíše se samozřejmostí světoobčana. Otevírá okna jinam, aby se do leckdy stísněné české reality dostaly velkorysé příběhy, které dojmou a inspirují.

Zajímavé také je, že se Petra Hůlová zařadila do světové spisovatelské tendence podobného ražení. Například současná španělská autorka Lucía Etxebarría přináší do reality své země příběhy z anglosaských zemí a její poslední román Zázrak v rovnováze se také odehrává v New Yorku. Velmi podobnou notu emigrantské ságy je zase možné vychutnávat v jiskřivém díle současné britské hvězdy Zadie Smithové. Pro všechny tyto mladé ženy už svět není nemožným snem, ale obrovským hřištěm, jehož pravidla musí přejít do krve všem společně, protože mužstva jsou pomíchaná a hrají jednu hru. Někdo může v Cirkusu Les Mémoires postrádat ambici přijít s nějakým opravdu vážným sdělením, ale na literární scéně představuje kniha událost. Není tu příliš zvykem psát srozumitelnou a čtivou beletrii a Petra Hůlová to dokázala ne jednou, ale už potřetí.

Autorka je hispanistka, působí na FF UP v Olomouci.

Markéta Pilátová