Strach z poslední věty (rozhovor)

Týden, 24.10.2005

Krystyna Wanatowiczová

Nenaplnila škarohlídské předpovědi, že bude hvězdou jedné sezony. Petře Hůlové je šestadvacet let a tento týden jí vychází už třetí kniha. Psaní je jí ovšem nepříjemné, nejraději má mezičasí jako teď: text je odevzdaný, nemůže s ním už nic dělat. „Myslím, že neproduktivního času vykazuji opravdu dost,“ říká žena, která mateřství považuje za sobecké naplnění biologické potřeby.

Když vám před třemi lety vyšel první román, říkala jste, že nevíte, jestli vůbec ještě něco napíšete. Teď je na pultech už třetí knížka. Tlačil na vás vydavatel Viktor Stoilov?

Nikdy se mě neptal, kdy mu něco dám a jak je to s mým psaním. Samozřejmě mám v okolí lidi, kteří se mě často ptají a z kterých je cítit nějaké to očekávání. Ale já mám zase svá očekávání. Můžu vymyslet skvělou věc a zrovna tak úplnou blbost. Nebo taky vůbec nic.

Nová kniha se jmenuje Cirkus Les Mémoires. Co to znamená? Cirkus Vzpomínky?

Nechci ten titul překládat. Název navíc není žádnou metaforou celé knihy. Je to zkrátka jméno cirkusu, který se tam vyskytuje.

Jak byste román představila?

Jde o propletenec příběhů lidí z různých částí světa, ale to je vlastně jen vnější charakteristika. Víc říct neumím anebo možná ani nechci. Děkuji.(smích)

Mohla byste alespoň uvést, kde se děj odehrává?

Větší část v New Yorku, především v Bronxu. Menší část v zemi, u níž není řečeno, kde leží. A trošku v Praze.

Jak dlouho jste knihu psala?

Pokaždé píšu stejnou rychlostí, to znamená zhruba dvě stránky denně. Cirkus Les Mémoires jsem psala v Americe a práce mi trvala podobně dlouho jako při první knize. Čili asi dva měsíce.

Co jste v Americe dělala?

Dostala jsem Fullbrightovo stipendium na projekt s názvem Koncept romantické lásky v Mongolsku. Pozval mě jeden mongolský profesor a strávila jsem tam devět měsíců. Studovala jsem v New Yorku na katedře antropologie, chodila do knihovny, psala a dělala dobrovolnické práce.

Jaké například?

Malovala jsem s mentálně postiženými v psychiatrické léčebně, vařila jsem pro bezdomovce, učila angličtinu mexické imigranty.

Co se vám z amerického pobytu vybaví jako první?

Prvních šest měsíců jsem bydlela v Bronxu. Ta část, ve které jsem žila, nebyla úplně drsná. Přesto jsem si často připadala jako ve filmu. Vzpomínám, jak do domu vtrhla policie a střílelo se na chodbě. Ležela jsem pod peřinou, měla jsem strach a zároveň se mi chtělo smát.

Proč?

Stávalo se mi to v New Yorku docela často. Souvisí to asi právě s tím, že ty „kulisy“, ve kterých jsem najednou žila, známe hlavně z kina. Proto jsem vlastně ani nevěřila, že by se mi mohlo něco vážného stát.

Rok jste žila v Mongolsku, devět měsíců v Americe. Kde jste se cítila lépe?

V každém prostředí to „lépe“ znamenalo něco jiného. V Mongolsku můj dobrý pocit vyplýval z pocitu vlastní exkluzivity. Jako že jsem dobrá, když to zvládnu, a tím dokážu něco, před čím by hodně lidí couvlo: šílenou zimu, nezvyklé jídlo, složitý jazyk. V těžkých chvílích mi to dodávalo pocit výlučnosti. V Americe moje dobrá nálada pramenila z toho, že je člověk v úplném centru dění nabitém spoustou energie, která je tam hodně cítit.

Kde jste si připadala víc osamělá?

Osamělost v Mongolsku byla jiná, napomáhaly tomu tvrdé podmínky. Kdežto v New Yorku, když člověk dostane blbou náladu, tak brouzdá po obchodech a nakupuje. To se mi občas stalo, a pak mi ze mě bylo špatně. Cítila jsem, jak mi najíždějí dost nepříjemné reflexy. Jak svůdné, pokud na to člověk má, může být řešení nespokojenosti nakupováním. Vždycky jsem si myslela, že jsem v tomhle jiná než ostatní, ale až v Americe jsem zjistila, že to tak není.

Dá se říct, že vás dneska psaní uživí?

Určitě. Jinak nepracuji, mám šest a půl tisíce korun měsíčně z doktorandského studia na mongolistice a další peníze z prodeje knížek (románu Paměť mojí babičce se prodalo zhruba devatenáct tisíc výtisků, druhé knihy Přes matný sklo osm tisíc, pozn. red.). Je to skvělý, ale na druhou stranu z toho mívám deprese; mám dost volného času a rytmus si musím určovat sama. Ale nechci někde pracovat jen proto, abych tolik nepřemýšlela.

Co pro vás znamená být spisovatelkou?

Já přesně nevím. Mám pocit, že čím víc bych si v tomhle věřila, tím míň by mi to pak šlo.

Berete psaní knížek jako práci, nebo je to spíš zábava?

Zábava to rozhodně nikdy nebyla. Psaní knížek mi bylo hrozně nepříjemné. Nejlepší je, když mám něco čerstvě odevzdaného jako třeba teď. Nemusím už s psaním nic dělat a můžu mít docela dobrý pocit. Nejsem systematik, který by měl vizi a tu převáděl do knížky. Píšu větu za větou a jen výjimečně tuším, co bude v dalším odstavci. Prožívám neustálý stres, že by další věta mohla být poslední.

Proč by měla být poslední?

Vždycky si říkám: co když to už zítra nepůjde? A co když to už nepůjde nikdy! Není obtížné vymyslet příběh, ale naučit se žít v tom neustálém strachu z poslední věty.

Někdo píše tak, že si udělá kostru a pak ji obaluje „masem“. Jak to máte vy?

Začínám vždycky s nějakým pocitem. Třeba první román jsem začínala s vědomím tvrdých, nevyhnutelných osudů. Při druhé knize jsem měla v hlavě osamění, odcizení a neporozumění mezi lidmi. Od té nejnovější ještě nemám odstup. Ale na začátku je pocit, děj dopředu neznám. Na druhou stranu bych přitom chtěla mít už dopředu jasnější představu, ale opravdu nejsem ten typ.

S kým svoje psaní probíráte?

Dokud píšu, tak o tom s nikým nemluvím. Jako první četl moje knížky až dosud Jáchym Topol. Říká mi, co si myslí. V Americe jsem třeba napsala ještě jednu věc, která byla podobně dlouhá jako Cirkus Les Mémoires. Poslala jsem mu ji a on mi odepsal, že to není ono. Taky jsem si to trochu myslela, ale stejně to byla hrozná depka, začínat zase od nuly.

U první knihy se hodně debatovalo, že na ni měl velký vliv právě Jáchym Topol. Zasahoval vám do psaní?

Ne, jenom rukopis přečetl jako první. Většinou sama vím, kdy je kniha dobrá nebo špatná, ale potřebuju to slyšet ještě od někoho dalšího.

Ovlivnilo vás hodně Topolovo psaní?

Po přečtení mé první knihy lidé říkali, že ano. Asi na tom něco bude, ale moje druhá knížka už byla úplně jiná.

Součástí spisovatelského řemesla jsou veřejná čtení. Jak je snášíte?

Zase tolik čtení jsem neměla, asi dvanáct nebo patnáct. Tak třeba včera jsem byla v Tachově. Na konci za mnou přišel nějaký pán a říkal mi, že se nikdy nevdám.

Jak na to přišel?

Prý pořád cestuju a dělám si, co chci.

Kdo na vaše čtení chodí?

Někteří si mě jdou prostě poslechnout, jiní mi jdou dokázat, co je v knize špatně. Je fajn, když někoho zajímá moje psaní. S blízkými se o tom moc nebavím. Ale to je asi proto, že vlastně ani nechci. S někým, koho osobně neznám, to jde určitě líp a navíc nějakou zpětnou vazbu opravdu potřebuju.

Jak ovlivňuje psaní váš aktuální duševní stav?

Jé, to je teda velká otázka! Pro mě je důležité, jak to mám se psaním a s lidmi. Když se sejde, že s psaním to mám blbě a s lidmi taky, je to konec světa. Když to mám dobře s lidmi, třeba s chlapy, tak z psaní není obvykle nic – a to je taky konec světa. Ale když to mám dobře s psaním a s lidmi ne, dá se to kupodivu docela vydržet. (smích)

Říká se, že pokud umělec dostatečně netrpí a nežije rozháraným životem, nemůže pořádně tvořit. Jak je to u vás?

Je to klišé, ale něco na něm je. Štěstí v principu rozhodně moc kreativní není. Přijde mi divný psát, když jsem spokojená. Na druhou stranu si myslím, že jsou různé druhy útrap. Někdy to jen bolí, člověk zaleze, ale žádný záchvat kreativity se nedostaví. A pak existují složité stavy, ze kterých může něco vzniknout. To pokud je člověku špatně a současně má energii, něco ho žene. Tak to ale není vždycky.

Znáte někoho z mladých spisovatelů, jehož psaní se vám líbí a média ho ještě neobjevila?

Moc bych se chtěla s takovými lidmi seznámit, jenomže nevím jak. Jednou se mi v noci stalo, že mě na zastávce tramvaje oslovil mladý kluk. Jestli prý jsem to já, načež vytáhl povídku a dal mi ji.

Jaká byla?

No, já to řeknu, a on si to přečte. (smích) Napsala jsem mu mail, co si o tom myslím. Nevím, čím to je, ale třeba v Polsku existuje silná mladá literární generace mezi dvaceti a třiceti, to u nás nevidím. Nechci, aby to znělo nafoukaně, ale ten pocit konkurence a vzájemného inspirování se s vrstevníky mi chybí. Často si říkám, kdy už vyjde nějaká skvělá kniha někoho mladého, která vzbudí podobnou pozornost jako ta moje první.

Nad vaší první knihou se čtenáři i recenzenti podivovali, že jste si některé mongolské reálie vymyslela. Jak se vypořádáváte s takovou námitkou?

Pokud to není žánr jako třeba sci-finebo nějaké imaginativní blouznění, lidé očekávají, že kniha bude podle pravdy. Také si myslím, že když se příběh odehrává v cizině, měl by o tom místě něco vypovídat. Ale přesnou míru neznám. Přece jenom nejde o vědeckou práci.

Jak reagujete na kritiku?

Když mám pocit, že mě kritik nechápe a je mimo, jsou mi on i jeho názory ukradené. Pokud cítím, že uhodil takříkajíc hřebíček na hlavičku, je to nepříjemná konfrontace s vlastními nedostatky. Například Marta Ljubková napsala něco jako „Hůlová nás dusí svými banálními truismy“. To jsem si řekla: sakra, sakra, protože mívám opravdu sklony hrát si na starou chytrou ženskou, což je špatně. Tady se Ljubková trefila, vytkla mi lacinou přemoudřelost.

V roce 2003 jste se na stránkách Lidových novin obula do přímého přenosu udílení cen 2003 Magnesia Litera. Vadí vám ten ceremoniál dodnes?

Neviděla jsem další ročníky, protože nemám televizi a jsem často pryč. Tenkrát mě ale štval způsob předávání cen. Měla jsem pocit, že se mám stát postavou nějaké zábavné maškarády. Neměla jsem chuť reagovat na vtípky moderátora a sama vymýšlet nějaké bonmoty. Byl v tom i pud sebezáchovy, mediální pozornost mi tehdy začínala trochu přerůstat přes hlavu. Nechtěla jsem už nikam chodit a nic říkat.

V jednom rozhovoru říkáte, že často jen tak sedíte a koukáte. Přemýšlíte o něčem?

Ani se to nedá nazvat přemýšlením. Někdy přemýšlím a někdy cítím, že se věci ve mně nějak samy přemýšlejí a dávají do souvislostí. Ale často se jen tak flákám nebo mám depku nebo zase radost. Myslím, že neproduktivního času vykazuji opravdu dost.

Napadly vás někdy myšlenky na rodinu a děti?

Asi před třemi roky jsem měla pocit, že bych to takhle chtěla, ale nedávno se vytratil. Teď mě nic takového nezajímá. Mám děti ráda, ale nevím, jestli je chci mít. Došla jsem k tomu, že na samotném rozhodnutí mít děti není nic obdivuhodného. Je to jen způsob sobeckého naplnění biologické potřeby.

Neznamená dítě naopak konec se sobectvím?

Jistě, ale jen v tom smyslu, že člověk má míň času a peněz. Na počátku ale přece není, že chceme něco dělat pro ostatní. Tam je naplnění sobecké potřeby: chci dítě, ať už z jakéhokoli důvodu.

A máte někoho, s kým byste chtěla mít dítě?

Ne. (smích)

Jste teď zamilovaná?

No, úplně to nevím. Je to možné. Nejsem si jistá.

Často jste v rozhovorech zmiňovala, že nevíte, co chcete dělat. Tento stav trvá, nebo už máte nějaký plán?

Momentálně mám konkrétnější představu nanejvýš do Vánoc. Dokud mám peníze, můžu si dovolit luxus neplánování, psaní nebo nepsaní. Ale dobře vím, že až peníze dojdou, nebudu už nad tím takhle hloubat a budu muset něco dělat.

Kdyby zítra byly volby, komu byste dala hlas?

Noviny skoro nečtu. Pak se na sebe zlobím, protože člověk se má orientovat ve věcech, které se kolem něj dějí. Jenomže když si přečtu deníky, je mi špatně. Nechtěla bych volit ČSSD ani ODS, lidovce ani komunisty. Přemýšlela jsem o zelených.

Co by pro vás byl největší spisovatelský úspěch?

Mohla bych rovnou dostat nobelovku, ne? (smích) Myslím, že je rozdíl mezi vnějším oceněním a kvalitou. Vlastně ale nevím, jak bych se zachovala, kdybych si měla vybrat: moje kniha bude bestseller, ale nebude moc dobrá, nebo napíšu něco úžasného, co si nikdo nepřečte... No, kdyby si mě neměl přečíst vůbec nikdo, to bych si asi vybrala ten bestseller.

Proč vlastně píšete knihy?

Protože nevím, co jiného dělat.

Petra Hůlová (26)

Narodila se v Praze. Po gymnáziu studovala kulturologii a mongolistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Na přelomu let 2000 a 2001 žila jeden rok v Mongolsku a po návratu napsala román Paměť mojí babičce, jehož děj se odehrává právě tam. Kniha vzbudila nadšení čtenářů i kritiků a získala cenu Magnesia Litera. Před rokem vyšla druhá próza Přes matný sklo a nyní přichází na trh třetí dílo s názvem Cirkus Les Mémoires. Hůlová je svobodná, bezdětná a má tři sourozence.