Petra Hůlová: Cirkus Les Mémoires

Portál české literatury, 11/2005

Vladimír Novotný

Ve svých šestadvaceti letech vydala mongolistka a kulturoložka Petra Hůlová už třetí román – a naplnila jím vrchovatou věrou nemalé podezření (nebo zvědavé očekávání) naší kritické obce: Totiž poněkud odvážnou hypotézu, že půjde o úplně jiný, úplně jinak napsaný, komponovaný i temperovaný prozaický příběh, než jaká byla její prvotina Paměť mojí babičce (2002) nebo autorčina druhá knížka Přes matný sklo (2004). Už ta byla překvapivě odlišná, natolik odlišná od v Mongolsku se odehrávající „Babičky“, až se vynořily pověsti, že prý „Matný sklo“ snad Hůlová ani nenapsala. Vskutku: Šlo o opravdu zhola k nepoznání jiný vypravěčský styl, byla to s románovým debutem zcela nesouměřitelná a nesrovnatelná autorská stylizace.

Tohle všechno ale připomínáme jedině kvůli možnosti, že ten, kdo si přečte nyní vydanou třetí spisovatelčinu knihu Cirkus Les Mémoires (vyšla stejně jako předchozí dvě prózy Hůlové v Torstu) a nebude znát její dosavadní produkci, pravděpodobně vůbec neuvěří, že jde o literární výpověď téže autorky: mladé, začínající, svým způsobem ještě literárně nezkušené. Nebude tomu věřit: jestliže totiž něco Hůlová ovládá dokonale, pak to jsou různorodé vypravěčské finesy. S kompozicí mívá autorka problémy, syžet se jí může při psaní pořádně drolit, zato postmoderní narativní metody má v malíčku. Na druhé straně to ovšem vypovídá také o něčem dalším: Hůlová, suverénně zvládající rozličné styly, svůj individuální styl zatím nemá a bude ho možná ještě dlouho hledat.

Anebo také nebude, pokud jí momentální stav jejího literárního rozpoložení vyhovuje a pokud si podrží odhodlání psát každou svou novou prózu pokaždé jinak. Má totiž k tomu všechny předpoklady a Cirkus Les Mémoires to potvrzuje takříkajíc v plném rozsahu. Kdybychom nevěděli, kdo je autorkou, mohli bychom bez mrknutí oka tvrdit a poté hájit takové tvrzení, že dokonce nejde o literátku české provenience! Celá řada pasáží této knihy prozrazuje víc než vnímavou poučenost moderní americkou velkoměstskou beletrií (a kinematografií!) – a zase jiné tematické okruhy a motivy románu tuze zřetelně odkazují k moderní, nejčastěji v evropských nebo zaatlantických exilech vznikající prózu africkou a asijskou (například k dílu Salmana Rushdieho). Na tom jistěže není pranic špatného a pranic nepůvodního: Petra Hůlová je spisovatelkou postmoderní ražby a strukturovat jednotlivá vypravěčská pásma románu v podobě celých bloků umně variujících ten či onen tvůrčí naturel, není dozajista nic špatného – jenom se to musí umět. Tak, aby podobné soubory aluzí či citací působily v souhrnném textu jako komponenty velké literární symbiózy. A ta ovšem musí mít nějaký solidní a seriózní filosofický základ.

Zdá se, že takovou jednotící esencí nejnovějšího autorčina románového vyprávění v knize Cirkus Les Mémoires je idea, která je v poslední době na jedné straně sice nemálo módní, na straně druhé však představuje jistě reálnou či aspoň zajímavou vývojovou alternativu světa: totiž tezi o multikulturním charakteru nervně se globalizující civilizace. Nepochybně přitom dochází k hojnému adaptování, ne-li přímo k asimilaci ve vztahu k ofenzivní kultuře atlantické, nicméně živé a podnětné jsou i všechny ostatní kultury, tolik početné a tolik rozmanité, neboli především jiné a druhé, tj. multi-kultury. Taková multikultura v podání Hůlové představuje – třebaže nebo taktéž v prostoru metropolitní severoamerické kultury městské – vyslovený Babylon. Tedy Babylon coby symbol všelijakého či veškerého změtení, zde ovšem nikoli jazykového (všechny postavy se dorozumívají velmi dobře a nevznikají mezi nimi žádné nepřekonatelné bariéry jazykové komunikace), nýbrž rasového, rozuměj etnického. Neboť současný svět, jak ho Hůlová nahlíží ve svém „Cirkusu“, to je skutečně v první řadě obrovitý multikulturní a multietnický novodobý Babylon, nekonečný svět, do něhož se vlévá bezpočet dalších osudů, bezpočet příběhů dalších a dalších postav.

Mezi nimi narazíme i na linii české osmadvacetileté fotografky a na vyprávění o jejích v Americe žijících příbuzných, nic zvlášť „typicky českého“ ale v tomto gigantickém labyrintu nespatřujeme. A dějištěm autorčiny prózy není pouze Babylon, ale i novodobý labyrint, jehož prostranstvími se ubírají přepestré člověčí historie – a jejich protagonisté do tohoto labyrintu vtahují své vzpomínky, své iluze, své city a emoce, pavučiny svých životů i přediva svých vztahů, až dohromady vytvářejí a seskupují jakoby jednu společnou kroniku několika lidských kmenů. A jako by potom na jejich základě sepisovali jakési olbřímí rodové paměti, čili ony Les Mémoires.

Hůlová však zároveň nikterak nepřirovnává ustavičný rej a mumraj vydatného množství jejích postaviček k cirkusu: Ten u ní představuje toliko jeden z motivů, který vtiskuje své znamení celému vyprávění. Ztělesňuje totiž polohu kočování, bloudění, cestování, nepřetržitého hledání nového místa, leč nikoli domova: Cosi jako domov ve vzpomínkách aktérů románu jistěže existuje, současně však znamená něco, co se jako by již vytrácelo z našeho horizontu. Vždyť moderní jedinec nemá nikde stání, věčně ho něco pudí z místa na místo, pořád si přeje připojit se k obecné paměti či pamětem i svou trošku. A proto bloudí světem a jeho sudba se posléze též podílí na tmelu zmíněných kolektivní paměti či kolektivních pamětí lidského rodu.

Petra Hůlová zvládla z hlediska literární narativity svůj román takříkajíc na jedničku s hvězdičkou. Co se však týče čtenářské recepce či tzv. čtenářského očekávání ve vztahu k její třetí knize, může být hodnocení tohoto díla podstatně spornější. Míníme, že příkladně postmoderním tříštěním příběhů do klubka či klubíčka dílčích příběhů a osudů, notně umně se proplétajících, nejednou překrývajících a leckdy se znenadání vynořujících třeba i v nejméně vhodnou dějovou chvíli, autorka vytvořila brilantní ukázku postmoderní prózy, přímo stvořenou a snad i určenou pro pohotový překlad do každého ze světových jazyků, zároveň však se tím zachovala nemálo macešsky ke čtenářským kruhům, které si získala svou první knihou. Její multietnický, multikulturní polyfonní román o Babylonu a Labyrintu soudobé civilizace sice nabízí celé růžence příběhů, vytrácí se však z něho příběh sám – tak jak se sluší a patří v postmoderně. Ale v očích čtenářů to Hůlové nebude slušet a sami čtenáři budou jednotni v mínce, že jim to nepatří. A že by raději uvítali příběh, který by měl hlavu a patu, zatímco tenhle stojí víc na intelektu než na srdci.

Nový román Petry Hůlové nemá žádný konec, poněvadž jde o konec otevřený, protože tady kráčí o příběh, který nemůže být nikdy dovršený, neboť jde o vyprávění nikdy a nijak nekončící. Copak také může jít o nějaký konec či nějaké konečné rozuzlení ve světě multietnického a multikulturního Babylonu a Labyrintu, v obřích sídlech, ve srovnání s nimiž je taková Praha tolik, ale tolik maličká? Ostatně ani paměti jako žánr nemohou mít přesvědčivý konec, jelikož je píše člověk, jehož paměť je doposud živá. Hůlová ve své knize složila velký hold lidské paměti – obáváme se však, že tuto závažnou skutečnost ocení především kruhy literární. Nikoli čtenářské.