Hůlová zvládla debut na jedničku

Hospodářské noviny, 11. 9. 2002

Jiří Hlinka

"Když je u nás doma šoró, kolem dokola geru se prohánějí igelitový pytlíky.“ Takto – vytrženo z kontextu nesrozumitelně – začíná Petra Hůlová (1979) svůj román Paměť mojí babičce.

Šoró a geru jsou mongolská slova. Autorka děj zasadila do prostředí této východoasijské země, do její kultury a mentality jejích obyvatel, takže zdaleka nezůstane pouze u dvou původních výrazů. Vůbec to ale nevadí. Díky tomu čtenář rychleji vnikne do atmosféry popisovaného místa a doby.

K naprostému poddání se textu může dojít již na první stránce. A až na drobné výjimky tento stav vydrží do samotného konce. Událost vídaná nepříliš často. Obzvlášť, je-li kniha Paměť mojí babičce autorčiným literárním debutem.

Hůlová – studentka mongolistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy – strávila v Mongolsku dva roky. Tato stručná informace na přebalu knihy by zprvu sváděla k myšlence, že půjde o cestopis, v lepším případě lehce fabulované záznamy tamních mýtů a legend.

Avšak chyba lávky. Hůlová se suverenitou zavedeného romanopisce rozehrává obyčejně-neobyčejný příběh mongolské rodiny. Spletité osudy příslušníků několika generací nazírá očima pěti žen. Babičky – tří jejích dcer – a dcery jedné z nich.

Z rozdílných úhlů jsou hodnoceny události sahající hluboko do historie stejně jako přítomnost. Hůlová jako kdyby zasadila „pravdu“ doprostřed křemene a ten svědomitě opracovávala, vybrušovala. Každá ploška na povrchu nerostu však nabízí i jinou optiku při pohledu na to, co je skryto uvnitř.

Alta, Ojúna, Nara, Dzaja i její dcera Dolgorne se tak v lecčems nemohou shodnout. Co vidí jedna, je skryto druhé, třetí si toho nevšimne... Díky manuálním (v tomto smyslu literárním) schopnostem autorky ovšem před pozorným čtenářem jasně vyvstává řada menších i velkých dramat, bolestí, proher, nových nadějí, ale i naprosté beznaděje.

Na první pohled se mohou zdát příběhy loučení matky s dcerou, dospívaní a stárnutí, předávání zkušeností nebo změny hodnot mladých Mongolů banální. Ve světle tradiční rodinné soudržnosti však dalece přesahují pouhý popis.

Ostatně touha mladých venkovských dívek a žen opustit tradiční jurty (gery) a pokusit štěstí ve městě je častým motivem v Hůlové prvotině. „Chtěla jsem tam, kde se sny všech mladejch holek ze somonních center střetávaly a kde si jako můry pálily křídla,“ vzpomíná Dzaja. A jde o vzpomínku naprosto výstižnou.

Právě jazykem dokázala Hůlová vystihnout zákruty lidské duše, obyčeje, pověsti, historie, koloběh přírody i vykreslit podobu země. Výmluvné je v tomto směru již její líčení Ulánbátaru: „Nikde nemaj takovýhle hrozící město, který z gerů stahuje plstěnou plachtovinu a oblíká je do rozpukanýho betonu... Město, který má úsvit krvavej kopíma nekonečnejch šiků a západ rudej cípatou hvězdou s pěti hrotama.“ (str. 85)

Každá ze šesti kapitol připomíná zbeletrizované rozhovory, které Hůlová vedla přímo na místě. Zároveň ale může jít o čistou fikci ukotvenou v autorčiných autentických prožitcích z Mongolska.

Jazyk odpovídá charakteru protagonistek a okolnostem, v nichž se nacházely. Matka rodu se často vyjadřuje v holých větách, košatá mluva Dzaji upozorňuje na její pestrý život, z vyprávění nejmladší z hrdinek – Dolgorne – pak čiší konvence nové generace Mongolů.

Román Paměť mojí babičce je důkazem, že lidské příběhy odehrávající se tisíce kilometrů od Evropy mohou důvěrně oslovit i tuzemského čtenáře. Nikoliv svou exotikou, nýbrž jistou univerzální archetypálností.

„Tenhle byt je prokletej. Tolik vzpomínek, před kterejma se nejde skrejt,“ píše se na straně 200. S touto knihou je to podobné – nejde ji jen tak odložit.